Svátek má: Havel

Komentáře

Jan Campbell

analytik, publicista

1618 – 1648 – 2018 - Dublin IV

Příspěvek vznikl během krátkého pobytu v zahraničí v rámci neveřejných debat týkajících se trendů vývoje světa a představitelných dopadů na Evropu a ČR, na prahu druhého kola volby prezidenta ČR.

Defenestrace tří císařských vyslanců v květnu 1618, tj. před 400 roky, kterou provedli rozhořčení čeští šlechtici, založila oheň, který během 30leté války a s ní spojenými epidemiemi vyplenil podle odhadu přibližně 40 procent venkovského obyvatelstva tehdejšího Německa. V něm žilo podle odhadů přibližně 16 milionů obyvatel.

Po defenestraci začala válka mezi císařskými vojsky a protestantskou unii. Ve válce šlo o moc a vliv, udržení dynastií, jejich rolí a pozic v Evropě. Proto se do války zapojili Bavořané, Dánové, Francouzi, Sasové, Španělé, Švédové. Výsledkem války se tak nutně stalo rozdělení víry, vznik národních států a světové války. Doba mezi defenestrací a koncem druhé světové války nám kromě jiného ukazuje, jak proběhla transformace Německa jako oběti, do role agresora. Následná pacifikace Německa - agresora v rámci poválečného uspořádání nás vede k neméně důležitému zamyšlení nad přenesením kolektivní paměti z učebnic do muzejních archivů a nad možností nové války s horšími následky, než přinesla 30 letá válka a obě světové války.

Řadím se k žijícím seniorům, kteří hodnotí události před 400 roky jako vůdci nepochopenou předlohu nových válek, bídy a utrpení převážně nevinných. Nestrávená válečná zkušenost, degenerace elit a technicko – technologický rozvoj dovolily transformovat lidsky pokrok do nebezpečí, které lze srovnat s nebezpečím a se situací před 400 roky. Proč?

Dnes jako tenkrát se odehrávají menší regionální, většinou nábožensky zabarvené války a boje, ve kterých, jako tenkrát, strádá především nevinné civilní obyvatelstvo, a děti. Málokdo ví a může si představit, kdo je voják, žoldnéř, terorista. Málokdo ví, kdo, kdy a jak vyhlásil válku a proč. Dnes se války nevyhlašují. Nebude tomu jinak ani v představitelné budoucnosti. Vyhlášení války nahradilo zveřejnění vojenských doktrín, propagačně – demagogický mediální doprovod a více úrovňový strach a obavy jednotlivců a společnosti jako takové. Nabízí se otázka: Vstoupili jsme do novodobé třicetileté války, když ano, kdy?

Vzpomínám si na dílo básníka Andrea Gryphius (1616-1648) nazvané Traenen des Vaterlandes (Slzy vlasti) napsané v průběhu třicetileté války, a jednu z prací Guenetr Grass (1927 – 2015) nazvanou Das Treffen in Telgte  (1979). Již při vzpomínce vidím v kontextu vývoje EU (během půl století), více méně pravidelném sledování událostí (v EU a ve světě), a jazykových analýz mluvy a dokumentů současných elit, že vstupem do novodobé třicetileté války byl 11. září 2001. Od tohoto dne se vede válka v různých částech Planety proti terorismu a teroristům, aniž by existovaly jasné a všeobecně platné definice.


V posledních letech vstoupily aktivně do války i ČR, SRN a další EU státy. Nebyly obětmi zářijového útoku v USA. Oběti USA se ale podařilo, aby nezúčastněné státy se staly v první fázi agresory ve jménu virtuálních hodnot a asymetrického spojenectví. V následující fázi se uvedené státy staly obětmi migrace, způsobené válkou proti teroru a teroristům. Transformace agresora do oběti, a vice versa byla rychlá a plně odpovídající degeneraci západní společnosti. Transformace a degenerace nutí vždy, všude a každého k regulaci. V kontextu transformačního procesu se proto EU snaží regulovat migraci.

Elity bohatnou, izolují se a nechají obsluhovat sebe a své zájmy nespočetným množstvím materiálně závislých a organizovaných slouhů (v institucích, nadnárodních korporacích a NGO), různé kvality charakteru, vzdělání a schopností. Již proto se nabízí srovnání s historickými událostmi a jejich následky. Snaha regulovat umocňuje totiž kvalitu oběti do té míry, že lze tvrdit, v případě potřeby i dokázat, že současná forma zastupitelské demokracie je prázdnou skořápkou, ve které se ukrývá Westfálský mír z roku 1648. V něm nešlo o právo, či  neprávo, pravdu nebo lež, ale především o vnitrostátní rovnováhu moci, právo suverenity a vměšování se do záležitostí druhých států. Tím se dostávám k současnému konání EK, a jí prosazované novele Dublinského protokolu, někdy také zvaného dublinský systém.  

Právním základem dublinského systému je stále Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013. Nařízení stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (tzv. Nařízení Dublin III). Právní základ pro vytvoření systému EURODAC tvoří Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 603/2014 ze dne 26. června 2013. To je účinné od 20. července 2015 a bylo přijato za účelem efektivnějšího uplatňování nařízení Dublin III.

Uvádím tyto skutečnosti, protože se diskutuje novela dublinského systému, dnes označovaná jako Dublin IV. Novelizace regulačního pořádku, který se neosvědčil ve vztahu k vývoji a ochraně zájmů mocných ve světě ukazuje, jak zastupitelská demokracie jako prázdná skořápka překrývá a transformuje snahu (moci) něco řídit do všeobecného chaosu (ve světě) a frustrace z bezmocnosti (občanů). Chaos a frustrace jako pár, vytvářejí umělou potřebu novelizovat něco, co nepřežilo ani dva roky. Proto se teď jedná o novele zvané Dublin IV více méně bez účasti široké veřejnosti.

Ve stínu popsaného procesu transformace posiluje mimo jiné snaha o návrat k národnímu státu.  Ke státu, který již neexistuje. Nebudu popisovat podrobněji představitelná nebezpečí vyplývající z téměř jistého přijetí Dublin IV, smysl nedávajících snah o návrat k národnímu státu v globalizovaném prostředí, nebudu popisovat šíři a hloubku (pro)pasti, kterou bude muset překonat vítěz voleb a premiér Babiš. O (pro)pasti se v prezidentské volební kampani mluvilo kvůli její komplexitě jen povrchně a s emocemi. 

Občan - volič vyžaduje jednoduché a srozumitelné formulace. Dublin IV není jednoduchou, ani srozumitelnou novelou, protože představuje další paradox zastupitelské demokracie: Vítěz voleb, v daném případě pan Babiš, bude nucen upravit systém (pouze ale domácí, ne EU nebo EK), nebo bude nucen vystupovat destruktivně. Bude tomu i proto, že Dublin IV jako další vynucený, umělý produkt byrokracie, ignoruje příčiny, rozsah, formy a následky (nepřirozené) migrace, a proto nemůže mít univerzální platnost, etický rozměr a hodnoty, které hlásá ve vztahu k jednotlivým konkrétním životům, nemůže nikdy garantovat.

Dublin IV, který se ihned po rozhodnutí Rady EU transponuje do národní legislativy bez možnosti zásahu prezidenta, je nebezpečný mýtus, který podporuje intenzivní rozvoj alternativních hnutí, strategií, taktik a řešení, která nefungují na zkorumpovaných demokratických principech. Z nich by měla mít současná moc přinejmenším obavu. Protože alternativy patří do kategorie neorganických reforem. Takové reformy vždy a všude rozkládají pomalu a jistě stávající systém a dokazují, že svoboda, blahobyt, spravedlnost a sdílení mají v kapitalistickém systému jasné hranice budící nedůvěru v perspektivy proklamované současnými politiky.


V nedávném v komentáři deníku Právo, nazvaném Eurofirma, psal Jan Keller, že EU je firma, jejímž posláním je v prvé řadě dosáhnout co nejvyrovnanějšího rozdělování nově příchozích mezi jednotlivé členské země. To se bude dít pomoci tzv. korekčního přidělovacího mechanismu. Nedovedu si představit, jak bude premiér Babiš vysvětlovat tento mechanismus občanům ČR, neznajícím příčinu příčiny vzniku EU, opravdový způsob a cíle konání EK, a současně působit přesvědčivě, že je schopný ovlivnit rozhodovací procesy v Bruselu. Ty charakterizuje a definuje poslušnost, hrozba citlivých sankci a dvojrole: Soudce a vykonavatel v jedné osobě.

Jinými slovy přesně to, o co šlo ve Westfálském míru: Vnitrostátní rovnováha moci - v dané situaci EU, právo suverenity - v dané situaci již prakticky neexistující na národní úrovni, a vměšováni se do záležitostí druhých států - v současné situaci občany nevolenou EK.  Proto nevylučuji vážně míněné hrozby na adresu premiéra a vlády, a ostatních, kteří budou proti přijetí Dublin IV.  Prezident Trump je daleko a nemůže nabídnout pomoc již proto, že jeho zadáním je America first, ne kvetoucí EU, nebo česká kotlina.  Malou možnost jak dokázat určitou porci národní hrdosti a jak oddálit rychlé zvýšení teploty v české kotlině a u politických vůdců se mi jeví dočasný zisk času v boji s EK. Čas v boji s EK lze získat podle mého hodnocení situace pomoci blokující menšiny členských států EU: V4, Bulharsko, Portugalsko, s využitím nejisté situace v Itálii. S příchodem jara a volbami v Itálii budeme vědět více, někteří z nás budou dokonce moudřejší.

Rok 2018 dokáže, že rozpadající se systém nemůže definovat vize, strategie, takticky a z nich vyplývající řešení pro migrační formy, objemy a následky, které si dnes veřejnost nemůže v důsledku objektivních příčin plně uvědomit. Zástupně uvádím rizika spojená s interní migrací do velkoměst, nově budovaných megapolisů s několika desítkami miliony obyvatel, rizika spojená s migrací na základě sucha a nedostatku vody a s nimi spojené nové intenzivní využití půdy a rozšíření genetických aplikací a podobných vymožeností 21. století. Zmíněná rizika jsou mnohem komplexnější než ta současná, spojená s hospodářskou migrací a migrací způsobenou občanskou válkou.

Rizika ohrožují již tak oslabenou moc státu a státní správy, vedou ke vzniku novodobých kolonii, jimiž se stanou cele státy. A to nejenom z hlediska GDP, koncentrace kapitálu a know-how, ale i kvůli prohlubujícímu se rozkolu ve společnosti, ve které se mimo jiné upevňuje trend, který mimo jiné představuje vztah člověka k domácím zvířatům a excesům. Na každé stanici autobusu, tramvaje nebo metro lze pochopit to, o čem psal biolog Stanislav Komárek v knize Chlupatí bližní: Je to poslední fáze civilizace. Po ní bude následovat už jen vyhynutí. Živočišný druh, který nepečuje o svá mláďat (děti, poznámka autora), respektive je ani nechce, a místo toho hýčká jiný druh, dopadne špatně.

Migrace představuje boj o hodnoty, náboženství, bohatství, moc. Stačí si připomenout Londýn a referendum o Brexitu, který představuje novou formu migrace. 300 tisíc občanů může ztratit pracovní místo. Proto si přeje ěsto Londýn nové referendum o odchodu z EU. New York a dalších pět amerických velkoměst vysvětlují výhru prezidenta Trumpa. Skutečnost, že pouhá 2 až 3% obyvatel zaměstnaných v zemědělství uživí stát, tvoří paradox. Ten již nelze řešit nekrvavým způsobem, máme li žít ve společnosti respektující princip sdílení.

Zpráva Oxfam vypracovaná na základě dat  Credit Suisse - Global Wealth Databook, uvádí k začátku WEF v Davosu, že pouhé 1% bohatých vlastní dnes více než 50% celého bohatství Planety. V roce 2000 to bylo 45%. V sousední SRN méně než 50 bohatých vlastní – podle Manager Magazin, 214 miliard Euro. To odpovídá bohatství přibližně 50% obyvatel SRN.  Zpráva ECB indikuje, že 10% nejbohatších vlastní 60% celého bohatství Planety. Že čísla nerozhoduj a hrozí kolaps systému, dokazuje i program WEF v Davosu.

Dublin IV není v žádném případě řešením dovolující udržitelný růst a vývoj evropské heterogenní společnosti. Není ani řešením pro vznik nové homogenní evropské společnosti ala Brusel. Dublin IV společně s nově zřízenou Agenturou EU pro azyl napomůže k ukončení příprav další etapy války započaté 11. září 2001, jejímž ideálním výsledkem může být pouze moderní kopie Westfálského míru v nové podobě. Systém, který sám sebe nazývá liberální demokracie, se spolčil s totalitní ideologií a krutou politickou praxí světa. Jeho cílem proto nemůže být nic jiného než zničení známého. Čas hraje pro zničení: Starší generace vymírá, mladší s omezenou znalostí historie a zkušeností dorůstá, a dvacetiletí mileniáni mohou ovlivňovat důležitá rozhodnutí parlamentu.

Jan Campbell