Svátek má: Bartoloměj

Komentáře

Martin Lobotka.

ekonomický analytik

Brexit: Tři dobré zprávy pro ČR

Do odchodu Británie z Unie zbývá 35 dní a chaos a bezradnost britské vlády způsobují, že Evropě tečou nervy.

Řecký poslanec Evropského Parlamentu Stelios Kouloglou například právě prohlásil, že každý ve vyjednávacím týmu EU má „Mayové plné zuby, protože nemá jasný plán a hraje levné politické hry“. Hlavní vyjednávač Barnier, který má v popisu práce být diplomat, na případné odložení odchodu Británie řekl, že „více času nepotřebujeme, potřebujeme, aby se britský parlament rozhodl“. Což je těžké, protože jediné, na čem se dokážou britští poslanci shodnout, je být proti něčemu.Většina slibů brexitářů se mezitím dávno rozplynula jak pára nad hrncem.

Že nedorazí 350 mil. liber, které dle kampaně advokátů odchodu po Brexitu Británie uspoří a použije na domácí zdravotnictví, vysvětlil už pár týdnů po referendu Nigel Farage. Prý to byla „chyba“.  „Chybné“ bylo evidentně i očekávání Davida Davise, ministra pro odchod z Unie, že „po Brexitu bude domluvená dohoda o obchodě s Německem, která zaručí volný přístup na trh pro jeho auta a průmyslové zboží výměnou za dohodu o všem ostatním“. Nejen že mu zjevná nelogičnost jeho tvrzení nedošla (kdyby mohly jednotlivé země EU domlouvat vlastní dohody o volném obchodu, nemusela by Británie odcházet, protože právě možnost domlouvat takové dohody po Brexitu prezentovali brexitáři jako hlavní výhodu odchodu…), ale jeho predikce byla mizerná: německé automobilky stály a stojí pevně za svou vládou.

Dle Liama Foxe, dalšího ministra v kabinetu Mayové, měla být „dohoda o volném obchodu s EU nejlehčí v lidské historii“ a dle Davise měly být „do dvou let po referendu domluvené dohody o obchodě s USA, Čínou a dalšími zeměmi“. Výsledek je takový, že s EU žádná dohoda není (a to ani odchodová, natož o volném obchodu) a s Británií se většina třetích zemí vůbec bavit nechce. A pokud ano (Korea, Japonsko) požadují výrazné ústupky nad to, co předtím dojednali s EU. Ano, je pravdou, že s některými se Británie už domluvila: k dnešnímu dni podepsala dohody se Švýcarskem a Seychelskou republikou, s Čile, Zimbabwe, Faerskými ostrovy, Mauriciem, Izraelem a Palestinskou samosprávou…

A tak odcházejí zahraniční firmy. Honda sice, jak je japonským zvykem, nejdřív řekla, že Brexit v jejím rozhodnutí uzavřít fabriku ve Swindonu nehrál roli, avšak poté, co se na veřejnost dostal obsah projevu jejího manažera ze září 2018, svá tvrzení zmírnila s tím, že „žádný jednotlivý faktor nebyl faktorem rozhodujícím“…. Airbus odchodem z Walesu nadále hrozí: jeho ředitel jasně řekl, že ti, kteří tvrdí, že Airbus ve Walesu udrží fakt, že tam má velké fabriky, se „mýlí“. Nissan nakonec své SUV X-Trail v Sunderlandu stavět nebude, byť to po referendu sliboval – nesouvisí to samozřejmě s Brexitem… Panasonic stěhuje evropskou centrálu do Amsterdamu.  Schaeffler AG, výrobce ložisek, zavírá dvé továrny v Británii.

A vláda zatím hromadí zásoby lednic, pytlů na mrtvoly a jídla a provádí cvičné zácpy na dálnicích, aby zjistila, jak zlé to po chaotickém Brexitu může být. Politická scéna se otřásá, obě hlavní strany opouštějí členové – od labouristů se trhla skupina osmi poslanců, od konzervativců tři. Zatím - další totiž odchodem hrozí.  A protože jediná většina v Parlamentu je vždy většina proti něčemu, nikoliv pro něco, chaotický, neřízený Brexit je tak nyní definitivně nejpravděpodobnějším scénářem. A to, že nereaguje libra, je tak zcela nepochopitelné.



A pokud k němu dojde, přece jenom bude tato bezmála tříletá odysea s (pro Británii) nedobrým koncem pro ČR k něčemu dobrá.

Zaprvé, opakovat argumenty z britské kampaně, které se v drtivé části ukázaly jako kompletně lživé, u českých odpůrců Unie nepůjde. Na výkřiky SPD o totální islámské invazi, flagelantství Klause ml. o tom, jak je lepší zchudnout o třetinu než být (imaginárním) vazalem EU, či stesky jeho otce po klasických žárovkách to sice nemusí stačit, ale tyto „argumenty“ budou tak jediné, co budou moc používat. Slibovat volně trhový ráj světového obchodu nepůjde.  

Zadruhé, už nyní je evidentní, jak by probíhal odchod z unie u malé zemičky ve středu Evropy, jejíž extrémní otevřenost a export rovnající se úrovni nominálního HDP z ní činí rukojmího jednotného trhu. Na rovinu: nevyjednali bychom ani setinu toho, co Británie, a ta nevyjednala skoro nic. S největší pravděpodobností by se s námi v EU ani nikdo o ničem nebavil a jediné, co by nám zůstalo, by bylo žadonit o norský model – všechny povinnosti a platby, minimum pravomocí.  

Zatřetí, je vidět, že malá země v Unii zmůže mnohem více než velká země mimo. Nejen že vyjednávat s Kanadou či Japonskem jde lépe, když jste v EU, než když jako desetimilionová země stojíte mimo, ale je evidentní, že malá země může najít zastání v Unii i v mimoekonomických otázkách. Zeptejte se Irska.  

Snad je tak nyní jasné, proč zahraničněpolitické referendové sirky do rukou lidí vůbec nepatří. A snad je jasné, že v malé otevřené ekonomice mají být takové sirky pod pěti zámky.  

Martin Lobotka