Svátek má: Havel

Komentáře

Vojtěch Filip

poslanec PSP ČR (KSČM)

Čí bylo vlastnictví

V Otázkách Václava Moravce dne 29.1. t.r. zaznělo tvrzení, že církvi, tedy té katolické, majetek, jenž jí je žel Nečasovým a Kalouskovým gestem darován, jí vlastně vždy patřil a tudíž jí je po právu vracen.

Pan ministr Herman tam dokonce citoval část textu z dokumentu bývalé prokuratury z padesátých let, bez toho, aby sdělil, k jakému účelu byl vlastně vydán a jenž má podporovat tvrzení, že církev vždy měla ve svém vlastnictví majetek, o nějž se dnes hlásí. Byla to neskutečná manipulace fakty. Jde pochopitelně o platnost zaknihování údajů a z nich, podle katolické církve, údajného odvozeného práva na vlastnictví. Jak to vlastně s tím majetkem církve je a bylo? Ponechám stranou diskusi o tom, zda jde nyní o »dar« nebo »nárok«. Připomínám jen, že v současnosti je u nás 33 církví a některé z nich před rokem 1948, respektive před rokem 1989, ani neexistovaly, přesto se na ně tzv.  »restituční církevní zákon« vztahuje, což jen nejlépe potvrzuje, že jde o »dar« a nikoli něco jiného.

Jde o samotné tvrzení ministra Hermana o tom, že církev dnes »navracený majetek« vždy vlastnila. Nechám stranou to, jak církev, zejména katolická, k majetku přišla, což si samo o sobě zaslouží nejen fundovaný rozbor a zveřejnění. Možná pak bychom se na celý problém »návratu« dívali už od prvopočátku jinak. Jde mi skutečně jen o to, kdo co vlastnil a měli-li na to právo.

Začněme připomenutím patentu císaře Josefa II. ze dne 29.11.1781 o zrušení klášterů, které se nezabývaly vyučováním, vědou, péčí o nemocné, atd., jejichž majetek byl převeden (tedy i nemovitosti apod.) na nově vzniklý náboženský fond, z něhož se měla financovat sociální péče a vzdělávání obyvatelstva. »Dle státního práva církevního… přihlíželo se ku statkům církve jako ku statkům státním, bylo tudíž tehdá pouze skutečné právo hospodaření na statcích církve církevním orgánům přenecháno, kdežto správa státní měla všeobecný dozor nad hospodářstvím…« (viz F.X.Veselý: Všeobecný slovník právní, 1899).

Tento poměr zůstal s menšími obměnami platný i po celé trvání habsburské říše a nezměnil ho ani konkordát z roku 1855. Přes zápisy »církevního majetku« v pozemkových knihách církev neměla oprávnění běžného vlastníka a nesměla sama samostatně nakládat se svým majetkem. Nebudu rozebírat ani další zákony, jen připomenu, že zákon č.50/1874 úlohu státu upravil, ale stát se při tom nevzdal svých práv, jen umožnil katolické církvi se více zaobírat řízením svého »majetku«. Neumožnil jí však samostatně o něm rozhodovat. Ten navíc měl být, v případě »ukončení církevního společenství«, předán »náboženskému fondu«, o němž vlastně rozhodoval stát. Tedy nikoli m řádům a územním církevním celkům, ale ani katolické církvi jako takové. Církev ani tímto zákonem nebyla samostatným subjektem. Jen správcem majetku, který jí byl vlastně státem propůjčen. Žádný jiný subjekt nebyl takto zákonem omezen.


Nová republika potvrdila platnost zmíněného zákona, takže platil celou předmnichovskou republiku a dokonce až do poválečného období, a tedy do doby poúnorového zákonodárství. Jen bylo stanoveno, že o jakýchkoli majetkových transakcích musí rozhodovat okresní či zemský úřad, popř. příslušné ministerstvo. Nadále však mohly být církevní instituce uváděny v pozemkových knihách.

Jak tedy v tomto případě vysvětlovat pojem vlastnictví? Již v předmnichovském období profesor Karlovy univerzity Antonín Hobza, odborník na mezinárodní a církevní právo, v té době šéf právního oddělení ministerstva zahraničí, připravil studii, v níž potvrdil, že »sakrální majetek je veřejný a církve ho mají pouze ve vlastní správě«. Ponechám stranou problematiku »pozemkových reforem«, i když se požadavky katolické církve i jí často týkají.

Pochopitelně, jistá část majetku, která byla nebo mohla být sakrálně využita a přece jen zákonem 218/49 Sb. si ji stát po únoru 1948 přivlastnil, byla na základě výčtového zákona 208/90 Sb. především katolické církvi vrácena. Připomínám v této souvislosti slova kardinála Tomáška, které pronesl následně: »Je to poslední nárok, který církve vznášejí«.

Uplynulo více než dvacet let od těchto slov a najednou je všechno jinak. Ale tak už to v celém historickém průběhu, pokud jde o katolickou církev. Tím nezpochybňuji to, že v kterékoli době církve mohli získat nějakou nemovitost či movitou věc darem, koupí nebo v dědickém řízení přímo do svého výlučného vlastnictví. To je majetek, který ani Josef II., ani jeho nástupci, či bývalé Československo, nemohly postátnit a toho se týká stanovisko bývalé prokuratury.

Vojtěch Filip