Svátek má: Leoš

Komentáře

František Roček

novinář a spisovatel

Fotbalový fenomén v politice – mnichovská lekce

I nejtragičtější události mají v sobě punc bláznovství: Došlo k mnichovské zradě Československa 29. nebo 30. září?

Obě data jsou správná, protože mnichovská dohoda byla podepsána 29. září o půlnoci. Tedy v okamžiku přechodu z 29. na 30. září 1938.

Kdo by obětí? Na mnichovský podraz doplatili nejen občané Československa, ale ještě více čeští Němci. Zní to bláznivě?

Čeští Němci osudově doplatili na to, že kaprál Adolf Hitler zaměstnaný jako říšský kancléř v Německu si vzal v roce 1938 jako rukojmí české tzv. sudetské Němce. Podpis Mnichovské dohody spojenci Československa  (Francií a Velkou Británií) byl vyvrcholením nátlaku s pomocí tzv. utlačovaných sudetských Němců vůči  Československu.

Politické fandovství

Dnes je notoricky známo, že šlo o dlouhodobou propagandistickou masáž nacistů. Nejsmutnější je, že v tom byli čeští Němci více méně nevinně. Zní to sice kacířsky, ale čeští Němci se vlastně chovali normálně.

Duši českého Němce té doby jsem se pokusil analyzovat v knize „Ústecké kádrování“ (Aos publishing 2016) na základě dokumentů z let 1945 – 1947 na severu Čech v oblasti Ústecka. V knize uvádím, že obyčejný český Němec (jako každý jiný člověk) měl v sobě fotbalového fanouška a zároveň druhou skeptickou (pragmatickou) osobu.

Není na tom nic divného, že větší část sudetských (českých) Němců se nadchla v třicátých letech 20. století pro ideu velké německé Říše. Hitlerova Říše představovala jakýsi neporazitelný jedinečný fotbalový klub v čele evropské tabulky.

Jen část německého (a později i v ČSR sudeto-německého) obyvatelstva nepodléhala fotbalovému fenoménu. Po omezení nezaměstnanosti v Německu a obsazení Rakouska bylo nadšení českých Němců z Hitlera a jeho pseudofotbalového nacistického týmu pochopitelné.

Fotografie rozjásaných davů místních Němců po obsazení Sudet německou armádou na podzim 1938 jsou dostatečně známé. Fotografie veselých hajlujících českých Němců byly jedním z „pocitových“ argumentů pro odsun Němců z Československa. Byl to viditelný důkaz zrady českých Němců.

Ale nacionalistická vlna fotbalového typu nebyla typická jenom pro Německo. Projevovala se vůči Československu územními nároky i v Maďarsku a Polsku.

Člověk je tvor hravý, soutěživý, chce dosáhnout nadvlády v některé oblasti, aby cítil uspokojení. Třeba i zástupně přes svůj fotbalový či hokejový klub. Proto jsou za svá sporná rozhodnutí při zápase napadáni rozhodčí a mezi fanoušky v hledišti dochází k bitkám.

Nelze se proto divit, že většina Němců fandila velkoněmeckému válečnému klubu, když byl na vzestupu. Jako sportovní kluby mají své roztleskávačky, prapory, emblémy, dresy čili uniformy, též nacisté měli obdobný maškarní arzenál.

Vystřízlivění

Devět z deseti českých Němců nebyli agresivní nacisté. Lze je označit za obyčejné Němce ochotně přijímající vidinu velké (vítězné) Hitlerovy říše.

Od května 1945 byli čeští Němci pro změnu ochotni žít pod vládou kohokoliv, kdo ve válce zvítězil. Prostě Hitlerův experiment se nepodařil, takže jedeme dál jako předtím.

Resumé knihy „Ústecké kádrování“ zní: Čeští Němci se chovali normálně - klidně by se z nadšených sympatizantů nacistů stali nadšenými komunisty. Lidé udělají cokoliv, aby si zachovali život v prostředí, ve kterém žijí. Důležitá není idea, ale dlouhodobé přežití v určité kvalitě, kterou nechtějí opustit. Kdyby nebyli čeští Němci v letech 1946-1947 odsunuti, značné procento z nich by se stalo v 50. letech velmi pravověrnými komunisty, neboť to byl příkaz doby. Tím by dokázali, že jsou platnými členy rodící se socialistické společnosti…

V knize Karneval vítězství (Aos publishing 2018) letos píši o konci 1. světové války, kdy byla katastrofální zásobovací situace. V knize uvádím: „…Ze zkušeností 1. světové války vyplývá, že základem civilizace nejsou velké myšlenky, instituce plné géniů, vznosné stavby a dokonalé komunikace, ale žrádlo. Flákota masa, bochník chleba ve skříni, vařící se brambory v hrnci, sádlo (dnes je spíše v módě olej) něco másla a sardinek, samozřejmě sůl. Neměla by chybět ani cibule a cukr. To je základ civilizace. Žrádlo!

Nepíšu o potravinách ani o jídle, ale o žrádle, protože jenom toto slovo vystihuje podstatu – pro psy, kočky, krávy, prasata a lidi je jedno společné – žrádlo. Vše ostatní je nepodstatná nástavba, pokud máte hlad…“

Tehdy koncem října 1918 Němci zřídili na truc založení Československa samostatné německé provincie na území Čech a Moravy. Chtěli samostatnost, ale museli spolupracovat s Čechy, aby měli co jíst. Aneb nějaké ideje, když je zle, na to člověk kašle.

Jenže, v roce 1945 žili čeští Němci v souvislostech daleko krutějších. Již nic nebylo „jako předtím“ – čekal je odsun, až na malé procento odborníků a antifašistů.


Fotbalový fenomén prodlužuje násilí

Při hodnocení konce 2. světové války se vyskytují názory o odpudivé hysterické nacistické zarputilosti na konci války. Jak jinak si vysvětlit, že téměř až do konce války bylo možné sledovat (zvláště na východní frontě) účinný dlouhodobý odpor německých vojsk?

Mnozí Němci i v květnu 1945 byli plní bezmoci a mnozí i vzteku. Ale byl to důkaz německého nacistického fanatismu? Zdaleka ne.

Část odpovědi poskytne tzv. fotbalový fenomén. Němci byli zklamáni, že se jejich sen o nacistických supermanech (z doby mnichovské zrady v roce 1938) vedených trenérem Adolfem Hitlerem zhroutil. Byli zklamáni i prostí lidé, nejen papaláši. Všichni, kteří do nacismu vložili (i víceméně podvědomě) naději, stali se fanoušky, kteří přišli o svůj podíl na vítězství skvělého nacistického klubu. Jejich mnohaleté strádání bylo zbytečné. Poražené Německo se dostalo do zahanbujícího stínu okupace.

Vzteklí fanoušci, když prohraje jejich klub, na stadionu reagují mnohdy agresivně. Podobné byly pocity fanoušků - Němců i v roce 1945. Proto nacisté ještě v květnu 1945 na řadě míst masakrovali české obyvatelstvo ze vzteku (projev fotbalového fanouška FC Hitler především v řadách SS) nad budoucností zítřejšího dne.

Kromě toho panoval v německém vojsku a administrativě oprávněný strach ze sovětské armády. Nacistická mašinérie se chovala v sovětském prostoru brutálně: Při obsazování území, potlačování odporu, a nakonec při ústupu před sovětskou armádou (taktika spálené země). Proto i sovětský válečný tlak vůči nacistickému Německu byl při dobývání Tisícileté říše plošně brutální.

František Roček