Svátek má: Lukáš

Komentáře

Zdeněk Ertl

předseda Sdružení sportovních svazů České republiky

Kdo a jak zajistí naši bezpečnost?

Bezpečnost, brannost, schopnost překonávat různé krizové situace – to byla témata velké řady, možná že i většiny, mých komentářů a zamyšlení.

Inspiraci jsem často hledal v historii, ptal jsem se kdo má být za bezpečnost jedince i větších společenstev odpovědný, uvažoval jsem o tom, jakou roli mají při zajišťování bezpečnosti hrát stát, spolky, rodiče i jedinci.
Proto jsem velmi uvítal výsledky průzkumu, který letos v listopadu provedlo Středisko analýz a empirických výzkumů SANEP na téma Bezpečnost ČR – branná výchova. Zpracování odpovědí reprezentativního vzorku respondentů přineslo zajímavé výsledky, s kterými si tady dovoluji čtenáře stručně seznámit. 

  • 78 % občanů se v naší republice cítí bezpečně nebo spíše bezpečně, 19 % ohroženě nebo spíše ohroženě.


  • Téměř 75 % lidí se ale domnívá, že se bezpečnostní rizika v ČR v poslední době zvyšují, a největší obavy mají z islamizace Evropy (44,9 %), z teroristických útoků (13,2 %), z ohrožení kyberprostoru (12,7 %) a z nárůstu uprchlíků (11,4).
  • Z průzkumu vyšly se ctí složky integrovaného záchranného systému, protože jejich práci hodnotí jako dobrou téměř 85 % občanů.
  • V případě výskytu závažných bezpečnostních rizik či konfliktů by 33,5 % obyvatel vložilo bezpečí výhradně do rukou státu a jeho bezpečnostních složek, zatímco 62,1 % občanů se domnívá, že by v těchto případech měl bezpečnost zajišťovat stát, ale ve spolupráci s občany.   
  • Výrazná většina občanů (71 %) je ochotná se v případě vzniku krizové bezpečnostní situace do jejího řešení aktivně zapojit, z nich ale téměř polovina (32,7 %) neví, jak a zda je to vůbec možné!     
  • Drtivá většina obyvatel (více než 81 %) je přesvědčena, že děti dnes nemají potřebné znalosti, dovednosti a návyky potřebné ke zvládání potenciálních krizových situací!
  • Více než 73 % lidí jsou názoru, že do procesu zvládání krizových situací u mládeže by se měly zapojit sportovní kluby, které s mládeží pracují!


  • Téměř 84 % spoluobčanů se domnívá, že by se prvky branné výchovy měly znovu stát součástí povinného školního vzdělávání!

Kompletní průzkum byl prezentován na konferenci - BEZPEČNOST – PODMÍNKA SVOBODY A PROSPERITY. Videozáznam z konference

Každý čtenář si sám vyhodnotí, které výsledky jsou očekávané a uklidňující, které naopak překvapivé a alarmující! Na první pohled je zřejmé, že stát v některých segmentech plní svoji úlohu velmi dobře, v jiných ale svoji očekávanou roli neplní!

Nemám a ani nechci mít patent na rozum a poučovat, jen bych rád o problematice bezpečnosti vedl konstruktivní diskuzi, a to zejména s představiteli příslušných odpovědných institucí, kterými jsou např. ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, obrany či vnitra. Jako člověk, rodič, homo politicus i jako předseda druhé největší sportovní organizace u nás jsem však doopravdy rád, že se moje názory výrazně shodují s názory veřejnosti. Ano, stát má skutečně vyvíjet veškeré úsilí k tomu, aby zajistil bezpečnost svých občanů. Zároveň je ale základní povinností každého občana se v rámci možností ubránit sám a nespoléhat fatálně na pomoc zvenčí. Jako občan nemám vlastně jinou možnost než věřit, že proti cizímu agresorovi mě primárně ochrání stát, ale spadne-li dítě do řeky, bylo by bláhové spoléhat, že ho přijde také zachránit stát. Dítě si v takové situaci musí poradit samo nebo mu musí pomoct jeho kamarádi, jsou-li nablízku.

Budou-li občané schopni zvládat krizové situace, přispěje to ke zvýšení bezpečnosti nejen samotných občanů, ale také státu. S dovednostmi a schopnostmi zvládat krizové situace se ale člověk nerodí. Někdo ho to musí naučit a stát jako takový sám nikoho nic naučí. Rozhodně ale může k výuce branně technických dovedností vytvářet podmínky.   

Opakovaně a naléhavě proto vyzývám stát, aby si před touto pravdou dále nezakrýval oči ani uši, a začal konat, tzn. vytvářet podmínky, aby občané měli od dětství možnost se na zvládání krizových situací připravovat.  Zavedení branné výchovy do škol by jistě bylo vítanou součástí zvyšování branné připravenosti lidí, ale při obvyklé organizační a legislativní pružnosti většiny státních institucí se bojím, aby to nepřišlo „s křížkem po funuse“. Děti si ale mohou potřebné dovednosti a návyky v tomto směru osvojit poměrně rychle, a dokonce pro ně atraktivními způsoby. Kde? Samozřejmě nejprve v rodině, ale v průběhu vývoje zejména ve sportovních spolcích, které se brannosti a bezpečnosti věnují.

Jen při smysluplné a konstruktivní spolupráci státu s občany mohou nakonec vyhrát všichni.


Zdeněk Ertl