Svátek má: Albína

Komentáře

Jiří Valenta

poslanec PS PČR (KSČM)

Komu a čemu vlastně slouží interpelace na předsedu vlády?

Není to tak dávno, co četná média přenášela útrpný obrázek poloprázdné sněmovny, kde se při pravidelných čtvrtečních interpelacích na předsedu vlády Bohuslava Sobotku sešla jen hrstka poslanců, aby na něj přenesla dotazy své, či otázky získané od občanů.


Nemám v úmyslu omlouvat své, tehdy nepřítomné kolegy, ať zleva či zprava, ale po posledním interpelačním dnu, předminulý čtvrtek, jsem i já jako sněmovní nováček pochopil, proč svoji, jednacím řádem, tzn. zákonem, nabízenou možnost intenzivněji nevyužívají.

Vytvořil jsem si, v tomto ohledu, rychlou, velice jednoduchou a především objektivně vypovídající statistiku. Celkově vyčleněná doba na interpelace činí každý čtvrtek, v rámci probíhající schůze Poslanecké sněmovny, devadesát minut, potom bod jednání Interpelace na předsedu vlády končí. Interpelující poslankyně či poslanec má vyhrazené právo hovořit 2+1 minutu a premiér Sobotka může poté odpovídat 2+5 minut, tedy jedná se dohromady o časový úsek trvající většinou deset minut.

Tentokráte podalo žádost o vznesení dotazu na Bohuslava Sobotku sedmnáct poslankyň a poslanců, někteří z nich se chtěli dotazovat i vícekrát. Z prostého přepočtu vyplývá, že za předpokladu, když bude každý tazatel s premiérem komunikovat vymezených deset minut, dostane se tak na řadu, započteme-li i krátké prodlevy v jednání, maximálně osm až devět členek či členů Poslanecké sněmovny.

A teď již pozvolna přecházím k tomu, co bych chtěl tímto příspěvkem čtenáři sdělit. Řady interpelujících často, a podle mého názoru zcela nelogicky až zbytečně, rozšiřují i poslanci koaličních stran, zejména potom členové ČSSD. Z jakého důvodu toto činí, mi  není opravdu známo, zejména když svého spolustraníka, předsedu sociální demokracie a současně i předsedu vlády Bohuslava Sobotku, mají možnost vídat, na rozdíl od všech ostatních poslanců, když ne denně, tak zcela jistě hodně často. A mohou se ho ptát a ptát a neubírat tak již velice omezený prostor zástupcům opozice.

Tentokráte to bylo, z těch zmíněných sedmnácti přihlášených, šest sociálních demokratů: jmenovitě poslanci a poslankyně: Jakubčík, Seďa, Velebný, Rykala, Šincl a Váhalová. V termínu uvedených devadesáti minut se z nich k řečnickému pultíku dostali čtyři a vyplnili tak skoro polovinu vymezeného času.

Opozici tak koaliční sociální demokraté připravili, a podle mého názoru velice chytře až účelově, o čtyři desetiminutové možnosti k interpelaci, a to často navíc dotazy ještě tak mírně naivními a snadnými, že až »jejich« předsedovi vlády vyvolávaly lehký úsměv na tváři.

Ano, souhlasím, že je zjevným právem každého poslance, a to bez rozdílu stranické příslušnosti, interpelovat premiéra své země. Současně je také ale nadmíru legitimní ptát se, zda jde v takovémto případě o skutečně vyjevovaný zájem o problematiku, nebo pouze a jen o taktické vyplňování prostoru tendenčními a předpřipravenými otázkami, které jdou předsedovi vlády, a vládě celé, takříkajíc »jen po srsti« a ve skutečnosti neřeší vlastně nic.

Nedivme se potom, že při takto zvolené strategii k ochraně svého stranického předsedy a předsedy vlády před často palčivými otázkami je zájem z řad ostatních, zejména členů opozičních poslaneckých klubů, o ústní interpelace minimální a navíc trvale klesající. Naštěstí v naší demokracii zatím ještě existuje možnost ptát se představitele vlády také písemně!

Jiří Valenta