Svátek má: Michaela

Komentáře

Moskevská předehra

Československému prezidentovi Edvardu Benešovi bývá vytýkáno mnohé.

Že vyhlásil dvě předmnichovské mobilizace, že je obratem zrušil, že utekl z vlastní země a nechal ji napospas Hitlerovi, že stál za akcí Anthropoid, atentátem na Heydricha, který stál desítky tisíc nevinných českých životů, že schválil omezení demokracie po válce, totiž zákaz pravicových stran a vytvoření tzv. košického vládního programu, který byl jasnou předmluvou pozdějšího komunistického převratu, že kapituloval před Gottwaldem v únoru 1948… Nejčastěji je mu však vyčítáno uzavření československo-sovětské smlouvy v roce 1943., podepsané v Moskvě 12. prosince toho roku.

Zpravidla se už nepřipomíná, že to nebyla první smlouva mezi oběma státy. Co jí předcházelo? Dvě „prozatímní“ smlouvy, které byly uzavřeny v roce 1922 (5. února s RSFSR a 5. června s USSR) a týkaly se vesměs „administrativních“ záležitostí (zřízení zastupitelství, spoje, pravidla pro obchodní operace). Z důvodu obav před vzrůstající agresivitou Německa byla 16. května 1935 uzavřena smlouva týkající se vzájemné pomoci v případě útoku Německa, která navazovala na smlouvu uzavřenou mezi Francií a Sovětským svazem. Teprve jako třetí, uprostřed války, která se tou dobou ještě nevyvíjela nikterak jednoznačně, byla onoho 12. prosince 1943. uzavřena Smlouva o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi Československem a Svazem sovětských socialistických republik. Ta rovněž navazovala na smlouvu anglicko-sovětskou z roku 1942 a týkala se vzájemné pomoci ve válce proti Německu i po válce. Smlouva také obsahovala položku o „nevměšování se do vnitřních záležitostí druhého státu“, její platnost byla stanovena na 20 let a roku 1963 byla prodloužena.

Nebyla to ovšem samozřejmě poslední vzájemná smlouva. Ještě za války, 8. května 1944, byla uzavřena smlouva o spolupráci mezi československými a sovětskými orgány na osvobozeném území. Po „bratrské pomoci“ vojsk Varšavské smlouvy byla 16. října 1968 v Praze podepsána smlouva o dočasném pobytu vojsk. A necelé dva roky poté, 6. května 1970, byla v Praze podepsána „Smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik“.

Ona původní „Benešova“ smlouva z 12. prosince 1943 měla několik zvláštností. Předně na jedné straně stál Sovětský svaz a na druhé straně československá exilová vláda. Jakkoli byla v té době západem uznávána jako plnoprávný zástupce československých zájmů, její legitimita by, důsledně vzato, mohla být zpochybněna přinejmenším z jednoho důvodu. Už 14. března 1939 totiž vyhlásil slovenský sněm nezávislost na tzv. druhé republice a ustavil samostatný Slovenský štát, kdežto zbytek republiky obsadili Němci až den poté, 15. března 1939. Je samozřejmé, že to byly události na sebe navazující a vzájemně propojené (a připravované), nicméně česká část republiky byla regulérně okupována, kdežto slovenská měla formálně i fakticky vlastní vládu, parlament i prezidenta. Česko-slovenskost Benešovy londýnské exilové vlády tak byla odvozena od stavu před 14., nikoli 15. březnem. Formálně neměl Beneš v roce 1943 co za Slovensko sjednávat.


Pochopitelně nelze zpochybnit, že Slovensko uzavřelo spojenectví s nacistickým Německem, účastnilo se války po jeho boku a bylo spolu s ním poraženo, ale úplně puristicky je třeba si uvědomovat, že košické vládní sezení, a před ním už Benešova moskevská mise, byla de facto aktem zrušení samostatné slovenské státnosti. Jistě, dějiny diktují vítězové, ale tím Beneš v Moskvě roku 1943 ještě zdaleka nebyl.

Mimochodem, také se nikterak nepřipomíná, že Slovenský štát uznalo zhruba 30 zemí, mezi nimi jako první Maďarsko a Polsko, následně ale i Velká Británie a Francie, Švýcarsko, Švédsko, Vatikán – a samozřejmě země Osy – Německo, Itálie či Japonsko.  Tisův režim ovšem uznal i Stalin. Toto uznání pak jako jediný vzal zpět poté, co roku 1941 Němci přepadli Sovětský svaz. Mějme proto stále na paměti, že vynášet absolutní soudy v politických, nadto podobně komplikovaných geopolitických souvislostech je velice ošidné. Ale to jen tak na okraj.

Samozřejmě z dnešního pohledu na okolnosti moskevské smlouvy je zřejmé, že Beneš ani jinak konat nemohl. Nejen že se on sám cítil být hlavou celého předmnichovského státu (z něhož však, nezapomeňme, nepříliš statečně prchl mnohem dřív, než by byl v jakémkoli ohrožení, a tím jistě mnoha občanům ubral dost značný kus prvorepublikové hrdosti), ale především ani v Moskvě ani nikde jinde nemohl jednat sám za sebe nebo za svůj londýnský quazi-kabinet. Jeho mise měla a musela mít mezinárodní dimenzi a pozadí. Bez vědomí Londýna by se uskutečnit nemohla. Takže dnes hrdinsky předhazovat Benešovi, že nás v roce 1943 prodal Rusům, jakkoli je to na první pohled blízké pravdě, je velmi laciné. Opakuji: Beneš nejednal sám za sebe. Tato smlouva byla předehrou poválečnému uspořádání Evropy, a to se souhlasem všech tehdy i později zúčastněných.

Formálními – zplnomocněnými signatáři smlouvy byli československý velvyslanec v Moskvě Zdeněk Fierlinger a sovětský komisař zahraničních věcí Vjačeslav Michajlovič Molotov, přičemž při podpisu byl přítomen také Edvard Beneš a Josif Vissarionovič Stalin.

Smlouva obsahovala:
  1. Závazek vzájemné vojenské a jiné pomoci a podpory ve válce proti Německu a jeho spojencům.
  2. Závazek nevstoupit do jednání s vládou Německa (nebo jinou německou vládou, která se nevzdá válečných záměrů) a bez vzájemné dohody neuzavírat příměří nebo mír s Německem ani s jeho spojenci.
  3. Závazek vzájemné vojenské a jiné pomoci a podpory v případě války s Německem nebo jeho spojencem po skončení druhé světové války.
  4. Dohodu o „těsné a přátelské spolupráci“ po válce, založené na zásadách nevměšování do vnitřních záležitostí druhého státu, vzájemného respektování svrchovanosti, vyvíjení „co možná nejširších“ hospodářských styků a vzájemného poskytování hospodářské pomoci.
  5. Závazek neuzavírání spojenectví nebo neúčasti na koalici namířené proti druhé smluvní straně.
  6. článek pak vymezoval výše zmíněnou dvacetiletou platnost.
Ke smlouvě byla připojena čtyři memoranda:
  • Memorandum československé vlády k transferu Němců a Maďarů z Československa - byla formulována zásada, že podle zákonů Německa jsou „všichni Němci v ČSR říšskými občany“, a tudíž do pěti let mají opustit území ČSR, pokud o jejich československém státním občanství nerozhodne československá vláda. Další zásadou bylo, že ve všech obcích v ČSR musí být alespoň 67% podíl obyvatelstva české, slovenské nebo ukrajinské národnosti.
  • Další memorandum řešilo otázky organizace československých vojenských jednotek na území SSSR (1. čs. armádní sbor, 1. čs. smíšená letecká divize, 2. čs. paradesantní brigáda a další), sovětské vojenské pomoci československé armádě a poválečné spolupráce armády ČSR s Rudou armádou.
  • Třetí memorandum proklamovalo, že veškerý vojenský průmysl v ČSR bude znárodněn a proběhne reorganizace bank a úvěrového systému v ČSR.
  • A čtvrté memorandum se týkalo požadavků československé vlády týkajících se postavení Československa a řešení otázky jeho národnostních menšin po uzavření příměří.


Málo se také ví, že protokol z Moskvy obsahoval i ujednání o tom, že v případě, že k této smlouvě projeví přání přistoupit kterákoli třetí země, která hraničí s Československou republikou nebo SSSR a byla v této válce předmětem německého útoku, bude jí dána možnost po vzájemné dohodě vlád Československé republiky a SSSR podepsat tuto smlouvu, která takto nabude povahy trojstranné smlouvy.

A  také se obvykle necituje deklarace uveřejněná v č.1 roč. V. Úředního věstníku československého, vydaného v Londýně dne 11. května 1944 a nesoucí podpisy Edvarda Beneše,Huberta Ripky a Jana Masaryka: „Shlédnuvše a prozkoumavše tuto smlouvu s podpisovým protokolem, prohlašujeme je za schváleny, přijaty, potvrzeny a utvrzeny a mocí listu tohoto podepsaného naší rukou vlastní je schvalujeme, přijímáme, potvrzujeme a utvrzujeme, slibujíce slovem svým, jménem republiky Československé, že je pevně a neporušitelně zachováme a nedopustíme, aby proti nim jednáno bylo z jakékoliv příčiny a jakýmkoli vymyšleným způsobem.“

Co tím vším vlastně chce být řečeno? Že nebohému Edvardu Benešovi lze vyčíst mnohé – snad kromě oné smlouvy se Stalinem z roku 1943. Jednoduše z ní vyvozovat, že vrhla naše země do náruče kremelského Mogula, neodpovídá zdaleka celé skutečnosti. O poválečném uspořádání Evropy se rozhodovalo jindy a jinde a na úrovni, na kterou Beneš ani nedohlédl. Jak se praví v Cimrmanovi, můžeme s tím nesouhlasit, může se nám to nelíbit, ale to je tak všechno, co s tím můžeme dělat.

A druhé poučení: ani dnešní západo-východní situace není černobílá a není zdravé z ní vyvozovat černobílé závěry, jak dnes činí kdekdo kolem nás. A koneckonců, ta opravdu důležitá dějinná rozhodnutím se zpravidla vždy děla o nás – bez nás. A můžeme s tím nesouhlasit…..

Petr Žantovský