Svátek má: Iva

Komentáře

Petr Štrompf

publicista

O úctě k českým autoritám

Měl při vyprávění oči údivem dokořán a všichni mu soustředěně naslouchali. Stál prý jen malý kousek od Zemana.

Jak, od kterého!? No přece od prezidenta! divil se ten vypravěč a znovu pažemi vytýčil pomyslnou vzdálenost, která ho od hlavy státu v ten okamžik dělila. A že prý mu připadal jako normální chlapík. Usmíval se a ta jeho hlava vykloněná na stranu je vlastně taky fajn. A to i všem odpověděl na pozdrav! Konec vyprávěnky chlapíka z Vysočiny, kam svého času nejvyšší velitel ozbrojených sil zavítal.

Reakce naslouchačů však byla poněkud rozpačitá. Protože to byl právě vypravěč, který prezidentu Zemanovi předtím nemohl přijít na jméno. Stačilo jedno bliknutí času v místě, kde se oba protagonisté momentálně nacházeli a... Buch, vypravěč je obratem Zemanův kámoš. Takhle v reálu pracuje aura lidí z plakátu, na nichž se tváří pro potřeby svých potřeb. Jenomže kontakt tváří v tvář, ten nic nenahradí, klamný pocit z osobního sblížení joudovi už vydrží sakra dlouho. Tolik psychologie hry zkušených. Sejít z piedestalu se proto občas musí!

Když pomineme fakt, že v českých zemích se na někoho dříve nebo později stejně všechno vykecá, pak by rodící se autorita tohle všechno měla vzít na zřetel. Tím pádem by pro ni bylo výhodnější na sebe všechno vykecat sama. Z politických oponentů pak stávají se šašci, prachu do popravčího laufu  nemaje. Což by byl ideál stavu, který se právě v české domovině absolutně nectí. Lže se a podvádí i v nejvyšších politických patrech. Námitka, že politika je stejně hra špinavců, neobstojí. Proč potom nějaké volby? Další námitka, že kdyby volby něco změnily, už by je dávno někdo zrušil. Omyl! Volby mění spoustu věcí. A taky pohled na autority, které se při kláních do nejvyšších pater chtě nechtě odkopaly. Jmenovat by se samozřejmě daly. O tom to dnes ale není.

Když Michal Hašek vědomě lhal o neúčasti říjnové lánské schůzky u prezidenta v roce 2013, v tu chvíli si evidentně neuvědomil, že mu zvoní politický umíráček. Křeslo jihomoravského hejtmana sice není taky zrovna málo, ale co se týče skutečné společenské prestiže, je na tom Hašek dost bídně. Prostě lhal a tím to pro voliče končí. Pozdější rádoby pokání k návratu do politických výšin nepomáhá. Mocní mezi sebou průšviháře nechtějí. Jsou totiž okamžitě srovnáváni s tím největším. Tak to chodí v kuloárech, byť se k voličům všichni tváří vstřícně. Politik se už současného voliče trochu bojí. Kdekdo mu totiž kdykoliv může připomínat, v čem kdo kde selhal. Národ se tím chce už i trochu bavit, proto zapomíná jen velmi pomalu. Protože jsme Češi a úcta k autoritám se vytváří na náměstích. Dědici někdejších zvučných jmen, jako jsou třeba Jiří Dientbier nebo Marek Benda jsou jen slabou připomínkou toho, kdy jejich otcové vždy stáli voličům za upřímné rukoudání a nevnímali ony chvilky jako pocitový suvenýr. Prostě potkali Pana Někoho!

Odhlédněme krátce od politiky, autority jsou přece i v jiných oborech. Například v medicínských, výtvarných či uměleckých vůbec. Tam je cítění společnosti diamatrálně jiné. Netřeba jmenovat přední odborníky třeba na tranplantace lidských orgánů, kteří řadě lidí zachránili život. Vidíme je v médiích vždy jen ve chvíli, kdy tyto persony sotva odstoupily od operačního stolu. Člověk k nim v tu chvíli už podvědomě cítí úctu a to mu, jak se říká, ještě nevytáhli ani zadřenou třísku. Úcta k autoritám je tak vyvolána vědomím, že dotyčný lékař se ke svým schopnostem asi nevydrápal po zádech jiných. Kdyby neuměl, neoperoval by. Bratříčkování nebo podrazy se v tomto případě vykupují smrtí nevinných. Jak prosté a v daných potřebách spravedlivé. A především funkční. Když politik udělá chybu, stojí to společnost miliony i víc. Nikdo pak za nic nemůže a jedinec v podhradí se diví, že tresty nepřichází. Naopak, jede se vesele dál. Těch pár odsouzených potentátů celkové skóre společenské prohry ve vnímání české politiky u plebsu nevylepší.

Kdosi se někde v kuloárech divil, že komunistická Čína kapitalisticky podniká a politickým změnám zároveň pořádně utahuje šrouby. Odpověď znalce čínských poměrů byla překvapivá – kapitalista je ze své podstaty zločinec a dokazujeme to tím, že ho necháme podnikat. Když okrade stát, který mu podnikání umožnil, pak skončí u zdi. Všichni tomu rozumí a soudruzi v Pekingu mají na další dlouhá léta vyhráno. Rozuměj, lidi je mají rádi. I tak prý funguje úcta k autoritám, aniž by se o to sami trapně doprošovali. Třeba nějakou tou koblihou nebo oranžovým balónkem...

Petr Štrompf