Svátek má: Lukáš

Komentáře

Jiří Valenta

poslanec PS PČR (KSČM)

Rada vlády pro transparentní veřejné zakázky

Ministerstvo pro místní rozvoj navrhuje kabinetu zřízení Rady vlády pro transparentní veřejné zakázky.

Jejím úkolem má být posuzování materiálů předkládaných vládě, které se týkají veřejných zakázek. Je podle vás zřízení dalšího poradního orgánu vlády potřebné?

Návrh na zřízení Rady vlády pro transparentní veřejné zakázky byl v listopadu předložen do zkráceného meziresortního připomínkového řízení. Dle oficiálních informací byly všechny vznesené připomínky vypořádány a takto bez rozporů byl návrh postoupen ke schválení vládě. Podle přijatého návrhu by včele tohoto orgánu měla nyní stát ministryně pro místní rozvoj Karla Šlechtová, a do budoucna potom vždy představitel či představitelka tohoto ministerstva. Dalšími členy by měli být zástupci ministerstev vnitra, průmyslu a obchodu, financí, dopravy, obrany, spravedlnosti,, zahraničních věcí, školství, životního prostředí a kultury a také zástupce úřadu vlády, Národního bezpečnostního úřadu, Úřadu na ochranu hospodařské soutěže, a to nejméně na úrovni náměstků.

Oprávněnost zřízení a výši efektivity činnosti "rady" bych nyní nerad předjímal a také hodnotil, vše ukáže čas a praxe. Samotná myšlenka na zřízení Rady se mi však nejeví "od věci", obávám se však, aby se z tohoto orgánu nestal opět pouze jakýsi další sterilní konzument peněz ze státního rozpočtu bez prokazatelných zásluch o zkvalitnění procesu zadávání veřejných zakázek. A na to je třeba si dát pozor!
 
Co má být cílem Rady?
 
Základním cíli a záměry Rady by se mělo stát zvýšení transparentnosti a hospodárného vynakládání veřejných prostředků v kombinaci s předcházením rizika případných sankcí ze strany kontrolních aparátů ČR a EU. Cíle jsou to chvályhodné a nezbývá než doufat, že Rada k nim bude efektivně směřovat, a že se naopak z ní nestane nadbytečný a komplikující prvek hospodářského systému a hospodářské soutěže.

Působnost "rady" by měla spočívat k vydávání stanovisek k materiálům předkládáným vládě a majícím relevanci k jejímu usnesení "O opatřeních při zadávání veřejných zakázek" z roku 2013. Výjimkou z projednávání v "radě" by ale měly být právě Vámi zmíněné materiály a dokumenty s vazbou na tzv. informační společnost, digitální agendu, eGovernment, zde jde v podstatě o  elektronizaci státní správy či například na zavádění informačních a komunikačních technologií jinde.

Nekonkrétnost a vágnost některých ustanoveních

V negativním smyslu mě zaujala vágnost a nekonkrétnost některých ustanovení, která mohou být potom způsobilá vyvolat rozličná nedorozumění a spory, případně přinést výraznější problémy. Příkladem nám může posloužit ustanovení, týkající se toho, že členové Rady nemají nárok na finanční odměnu, a že tento vládní orgán může v případě nutnosti vytvořit pracovní skupinu z osob mimo Rady, a že náklady na její fungování bude hradit ministerstvo pro místní rozvoj ze svého rozpočtu.

Dále je v předkládací zprávě uvedeno, že agenda Rady bude časově velice náročná. Ministerstvo pro místní rozvoj ale nebude moci značný nárůst činnosti pokrýt svými zaměstnanci, z čehož lze dále usuzovat, že nezbytně dojde, a ministerstvo to i explicitně potvrzuje, ke změně systemizace služebních míst. Předpokládá se, že Rada bude zasedat každý týden, s čímž budou spojeny značně náročné organizační požadavky, a to zejména na administrativní zajištění chodu Rady, zajišťování zápisů a sběr podkladů ke každému předkládanému materiálu. Ví tedy již někdo kompetentní, jaké organizační změny na MMR konkrétně tedy nastanou? Kolika zaměstnanců se to bude týkat? Kolik bude vytvořit nových pracovních míst a kolik bude činnost Rady v končeném důsledku stát? A nabízejí se přirozeně i jiné otázky.

Ve sněmovně se budou výbory zabývat návrhem zákona o zadávání veřejných zakázek, který má zadavatelům poskytnout větší pravomoci, současně jim ale nařizuje postupovat transparentně a přiměřeně. Jaké jsou hlavní rizika a připomínky k tomuto vládnímu návrhu?

Zachování zákona v aktuální nezměněné podobě by nadále výrazně komplikovalo zadávání veřejných zakázek nejen státním institucím, ale také především malým a středním obcím, a proto bylo přistoupeno k novelizaci. Z jedné strany se zdá být vhodné, že MMR přistoupilo nakonec raději k novému komplexnímu návrhu zákona, na straně druhé, mnozí odborníci tvrdí, že vzniklého potenciálu nové právní úpravy navrhovatel, ke škodě věci, nevyužil.

Rizika vidím, tentokráte ve shodě s navrhovatelem, zejména u méně pružných institucí, které by měly nejraději v zákoně vše v procesu zadávání veřejných zakázek detailně rozepsané, což logicky není možné. MMR sestaví ale sadu metodik, které zákon vhodně informačně doplní. V opačném případě, kdy by se již v samotném zákoně směřovalo k co nejpodrobnějšímu paragrafovanému znění, by opět mohlo dojít až k „administrativnímu peklu“ tak, jako tomu bylo bohužel doposud. I kvůli malé zakázce byly vyvolávány mstícími se neúspěšnými soutěžícími nekonečné právní spory, často například jen kvůli sporné citaci v zákoně.

Připomínky byly právě na tu malou podrobnost návodu pro zadavatele, což bylo zdůvodněno tím, že zákon není metodikou, ale souborem hlavních pravidel. Rozporovalo se také to, že zákon dává zadavateli zbytečně moc prostoru pro rozhodování. Osobně si ale myslím, že je to tak v pořádku. Zadavatel bude disponovat celou škálou možností k dosažení kvalitního plnění veřejné zakázky, zákon by měl být jeho nástrojem a neměl by být rozhodně přijat tak, aby sloužil spíše těm, co jej chtějí porušovat. Dosavadní přeregulovaná a nadmíru složitá pravidla, sloužila právě díky té své složitosti těm, kteří to zrovna ne vždy „mysleli dobře“ a paradoxně komplikovala jejich právní postih. Další připomínky kritizovaly použitou terminologii, jako příliš neurčitou a málo detailní. V tomto ohledu však mohu osvědčit, že současná terminologie byla zachována tam, kde to bylo možné, aby nedocházelo k dalšímu matení účastníků zadávacích řízení., avšak v některých částech zákona musela být již použita terminologie nová, rekrutující se z evropských směrnic. Jejich vyžadovaná jednota s českým právem by nám měla pomoci do budoucna zajistit úspěšné čerpání eurodotací.

Jak a v čem se může tento zákon dotknout obcí a jiných zadavatelů?

Kultivace procesu zadávání veřejných zakázek by měla, alespoň podle předkladatele, zkrátit délku administrace zejména infrastrukturních staveb a významně tak napomoci starostům obcí. Ti jsou v dnešní době nuceni vytvářet zbytečné protokoly o všech nabídkách, podle nového zákona, který by měl teoreticky nabýt účinnost 18. dubna tohoto roku, již bude stačit pouze jeden protokol o vítězné nabídce.

Nejvýhodnější nabídku již nebude možno vyloučit z výběrového řízení například jen kvůli chybějícímu dokladu nebo překlepu ve výkazu výměr. Obce měly v minulosti problémy s malými, často banálními, zakázkami. Nově již nebude povinnost svolávat hodnotící komisi pět dní dopředu a zadavatel dostane k dispozici řadu kritérií, podle kterých se bude moci rozhodovat a posuzovat tak kvalitu nabídek. Bude se řídit například nejvýhodnějším poměrem nabídkové ceny nebo nákladů životního cyklu a kvality, nejnižší nabídkovou cenou, nejnižšími náklady životního cyklu, či hodnocením dopadů nabídky na životní prostředí, kde bude možno zohledňovat podíl nezaměstnaných na zakázce apod.

Přijetím novely zákona dojde též ke zrušení povinnosti zadavatele zrušit zadávací řízení v případě, když obdržel pouze jednu nabídku, nebo mu po posouzení všech nabídek zbyla k hodnocení pouze jedna nabídka. Změn v procesu zadávání veřejných zakázek bude ale ještě více, zmínil jsem jen ty, které mě připadají nejvíce důležité.

Osobně se domnívám, že nový zákon o zadávání veřejných zakázek je skutečně potřebný. Nejen z důvodu zjednodušení a zpřehlednění celého procesu zadávání, zejména u podlimitního režimu, ale také proto, že jej po ČR vyžaduje EU a podmiňuje jím i čerpání již zmiňovaných eurodotací v novém programovacím období.

Otázkou zůstává, zda dojde, ve shodě s tvrzením MMR, také ke snížení, doposud obrovské, administrativní zátěže. Nový právní předpis by si také měl klást ambice vyšší srozumitelnosti a přehlednosti pro všechny účastníky zadávacího řízení, což já se až zase tolik nedomnívám, že tomu tak reálně vždy bude. Výhodu nově mohu také snad spatřovat v aspektu regulace již pouze průběhu zadávacího řízení a nikoliv celého investičního procesu.

Některé přínosy jsou skutečně zatím ale jen v iluzorní rovině, „tah na branku“ u zákona ukáže až čas. Snad jedinou nespornou, a zcela prokazatelnou výhodou je, podle mého názoru, zakomponovaný povinný přenos evropských relevantních směrnic do našeho práva, o kterém jsem již také hovořil, což by se snad potom mohlo zdát při eventuálních obsahových dysfunkcích jako zanedbatelné.

Co se týká finančních dopadů na zadavatele, tak ty by neměly být nikterak zásadního charakteru, neboť se jedná pouze o novelu, která by neměla ztěžovat průběh zadávacích řízení, a která by neměla ukládat adresátům nové povinnosti. Snad jediný možný finanční dopad spatřuji v části zákona, týkajícího se dohledu nad zadáváním veřejných zakázek, a to v přímé souvislosti se zvýšením kauce. Tento dopad by měl ale být kompenzován celkovým urychlením rozhodovacího procesu Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže.

Kde hrozí největší nebezpečí?

Konkrétně největší problém v obsahu tohoto zákona spatřuji nejspíše v požadavku umožňujícím navýšení procenta tzv. víceprací ze 30 na 50. Každému soudně uvažujícímu člověku musí být jasné, že právě zde, může docházet ke zbytečnému nárůstu prokorupčního potenciálu, a to z rozličných, sofistikovaně zkonstuovaných pseudodůvodů. Zadavatelé veřejných zakázek, a tím i my všichni daňoví poplatníci, můžeme být tak na svých právech, s posvěcením tohoto zákona, úmyslně a až zcela "brutálně" kráceni. V minulosti, a to také zcela nedávné, lze dohledat množství takovýchto příkladů. Někteří, především, pravicoví ponikatelští kmotři "vyrostli" zejména z veřejných zakázek a účelově navyšovaného objemu tzv. víceprací. Boj o veřejné zakázky bývá opravdu nesmiřitelný a tvrdý, protože se často spoléhá na to, že “z cizího krev neteče”, a to je nutno změnit a nikoliv tomu ještě napomáhat zákonem!

A co samotný průběh tvorby komplexní novely tohoto zákona?

Od samého počátku práce na novele docházelo k některým neshodám. Nejprve fakticky nefungovala efektivní kooperace s Úřadem na ochranu hospodářské soutěže, se kterým měl být zákon vypracován. Tento úřad trval například na formulaci vyjadřující zákaz dělení předmětu veřejné zakázky a povinnosti sčítání veřejných zakázek zadávaných veřejným zadavatelem v jednom roce.

Některé „bruselské pojmové vsuvky či náhražky“ byly jen do zákona překopírovány a dále nevysvětleny a z debat vyplynulo, že ani kompetentní úředníci vlastně nevědí, co znamenají.       

Pracovní skupina při Legislativní radě vlády zase upozornila na rozpor spočívající v tom, že když zadavatel zapomene odeslat žádost na Ministerstvo financí, uzavřená smlouva je sice potom neplatná, ale přitom se stejně k samotnému obsahu stanoviska ministerstva nikterak nepřihlíží a není vlastně ani  v procesu zadávání zakázky a uzavírání smlouvy jinak nutné.

Názorové třenice vznikaly v souvislosti s navrhovanou předlohou zákona i mezi jednotlivými ministerstvy, a to  například mezi "vnitrem" a "průmyslem". Lze takto například zmínit duel, kdy "vnitro" žádalo, aby důvod pro použití jednacího řízení bez uveřejnění byl omezen pouze na nákup dodávek na komoditních burzách, které jsou provozovány jen organizátorem s povolením činnosti od České národní banky, s čímž "průmysl" nesouhlasil.

Svoji nespokojenost s vládním návrhem projevila i Hospodářská komora, která tvrdila, že zákon "zcela popírá zásady efektivity nakládání s veřejnými zdroji, průhlednosti a rovného přístupu" a její představitelé zároveň dodávali, že "co největší počet zakázek by měl být zadáván standardním způsobem, přičemž se tento zákon vydal přesně opačnou cestou".

Osobně ale musím ministryni Šlechtové poděkovat za vstřícný přístup. Všechny politické subjekty, zastoupené v Poslanecké sněmovně a Senátu, mohly vznést a odůvodnit, prostřednictvím svých zástupců, požadavky, podněty a připomínky, a to přímo na společném jednání politicko odborného výboru. Ten byl ustaven přímo na MMR a pravidelně také jednal. Zástupci KSČM v tomto orgánu jsme měli tu čest být já a můj kolega, poslanec Jaroslav Borka.

Jiří Valenta