Svátek má: Michaela

Komentáře

Smutná zpráva o stavu našeho školství

Někteří lidé říkají, že učit má dvě velké výhody. A to červenec a srpen. Ano, jistě je na tom něco pravdy. Učitelé totiž o letních prázdninách čerpají dovolenou. Dovolenou na zotavenou.

A určitě  je z čeho se zotavovat.

Hned v úvodu je   nutno   říct, že naše školství nevzkvétá. Ale kdyby jen nevzkvétalo. Ono je soustavně rozvraceno. Je rozvraceno nekompetentními rozhodnutími některých ministrů – ministryň školství. Mnohým se to bude zdát neuvěřitelné, ale samostatná Česká republika má od roku 1992 již 17. (slovy sedmnáctého) ministra školství. A i když z procentuálního zastoupení žen v této funkci by z nás Evropská komise rozhodně radost neměla („pouze“ asi  1/3), byly to právě ženy, které v našem školství  nadělaly asi největší „paseku“. Petra Buzková a Kateřina Valachová – obě za ČSSD a obě se silnou politickou podporou.

Je ovšem spravedlivé poznamenat, že právě Evropská komise je iniciátorem většiny do školství prosazovaných nesmyslů. Ale i my sami umíme vymyslet pěkné hlouposti.

Tak se do výuky postupně „vkrádá“ indoktrinace různými ismy, jako multikulturalismus, genderismus aj. a politická korektnost. Zavádíme inkluzi, včetně inkluze v multikulturní společnosti.

Jakousi „politickoideologickou policií“ je, jak jinak, Česká školní inspekce, která již doporučila ustanovit ve školách funkci koordinátora pro začleňování globálního rozvojového vzdělávání. Ten bude dohlížet, zda učitelé při výuce „správně“ vysvětlují témata jako např. kulturní, sociální a politická globalizace, migrace ve světě, diskriminace a xenofobie, rovnost mužů a žen atp.

Pro představu je možné nahlédnout  například  do dokumentu Reforma školství v České republice, kterou připravila ve vzdělávacím programu Varianty společnosti Člověk v tísní, o. p. s. v srpnu 2006 (Reforma školství v České republice).

Jen dvě krátká ukázky z tohoto dokumentu.

Hlavní novinkou, kterou reforma přináší, je změna pohledu na požadované cíle vzdělávání. Ty se v pohledu reformních dokumentů výrazně mění. Hlavním cílem vzdělávání by mělo být osvojení takzvaných klíčových kompetencí. Tímto termínem jsou označovány schopnosti a dovednosti uplatnitelné v praktickém životě jako třeba umět spolupracovat ve skupině, umět vyjádřit a zastávat vlastní názor a podobně. Zásadní cíl reformy by se v kostce dal shrnout do sdělení, že žáci by toho měli více umět namísto znát.

Přitom např.  na stránkách www.slovnik-synonym.cz najdeme ke slovu znát synonymum umět a ke slovu umět synonymum znát!

Samozřejmě, záleží i na kontextu.

Ale není to spíš jenom hra se slovíčky?

Mezinárodní komise UNESCO zformulovala ve své zprávě „Vzdělání pro 21. století“ v kapitole „Učení je skryté bohatství“ tyto čtyři pilíře vzdělávání: učit se poznávat, učit se jednat, učit se žít mezi lidmi, učit se být. Tyto pilíře představují doporučení pro členské země EU.

Ale od věci není  nahlédnout ani na samotný web varianty. Hned na titulní straně tam na nás „vyskočí“ odkazy na:
  • Interkulturní vzdělávání
  • Inkluzivní vzdělávání
  • Globální rozvojové vzdělávání
  • Migrace

A tak se naše školství (a nejen školství) postupně proměňuje k obrazu „progresivní“ – tedy pochopitelně  té západní části Evropy. Ale zatímco  my se z komunistickým „dědictvím“ vypořádáváme dodnes, dominantní státy EU mezitím začali budovat jakýsi socialistický kapitalismus. Jen jsme si toho v polistopadové euforii mnozí nevšimli.

Z řady  převzatých dokumentů, které  někdy  působí jako výsledek špatného překladu z anglického originálu, by se mohlo zdát, že téměř vše v našem školství bylo špatné a vše, co se k nám šíří z té „progresivní“ části Evropy je dobré.

Ono to tak ale není  úplně pravda!

Naše školství postupně  „chřadne“. Kromě již výše zmíněných novot vymýšlíme povinný předškolní rok mateřské školy, zavádíme centrální přijímačky na střední školy, transformujeme maturitu do nepřehledného, nekonečného a mnohdy zmatečního maratonu, zavádíme kariérní řád pro učitele (ten naštěstí „neprošel“ Parlamentem), zbytečně měníme financování regionálního školství, zavádíme inkluzi včetně multikulturní. A testujeme.  A srovnáváme.

Ale  hlavně. Hledáme příčiny  neúspěchu žáků a studentů našich škol tam, kde nejsou.

Jednou z hlavních příčin neutěšeného stavu našeho  školství je shora „živená“ a ve společnosti hojně rozšířená představa, že téměř každý bude mít maturitu. Dát dítě do učení je pro mnohé rodiče něco nepředstavitelného. Že „řemeslo má zlaté dno“, to dnes už skoro nikoho  nezajímá.  
Hlavní je vzdělání. Tento trend ale nemůžeme mít za zlé rodičům.

Druhou  příčinou je vysoký počet škol. Ani ne tak  základních, protože  počet míst v nich musí pokrýt počet  dětí školou povinných. Opravdový problém začíná u škol středních.  Představa, že necháme vzniknout velké množství škol a očekávat, že se udrží jen ty kvalitní a ty špatné časem zaniknou, tedy že si s tím v rámci „soutěže“ poradí „neviditelná ruka trhu“ v současném systému školství prostě nefunguje.

Škola totiž není  novinový stánek. Ten se -  když obchod „nejde“ – jednoduše zavře. Ale u škol není tento proces tak jednoduchý a vzhledem ke společenskému „hladu“ po maturitě je prakticky nereálný. Výsledkem je, že máme nadbytečné množství středních škol, včetně osmiletých gymnázií, které „bojují“ o žáky, aby naplnily kapacitu a zajistily tak práci pro všechny své zaměstnance.

Osmiletá gymnázia navíc „decimují“ druhé stupně základních škol, neboť ponechat své dítě na tomto stupni, když se mnozí vrstevníci  snaží dostat na osmileté gymnázium, není pro mnohé rodiče dobré řešení. O mnohdy  ani pro dítě samé.

Tento stav ale těžko napraví pouhá změna financování regionálního školství, kdy místo „peněz na žáka“, což je zřejmě nejspravedlivější způsob financování škol, prosadilo Ministerstvo školství jakousi „učitelohodinu“.

Při podrobnějšímu zkoumání tohoto neutěšeného stavu dojdeme ke smutnému závěru, že  třetina až polovina žáků řady našich středních škol nemá na těchto školách prakticky „co dělat“. Nejsou to studijní typy, na probíranou látku prostě nestačí. Lépe by jim bylo v učení. Ale jednou jsou ve škole a škola, aby si je udržela a neodradila ani potenciální zájemce o studium, pomalu ale jistě snižuje své požadavky.

Navíc učitelé již pracují v atmosféře „reformovaného školství“, kdy žáci mohou téměř všechno a učitelé téměř nic. A tak ve výsledku mnohdy výuka vypadá tak, že žáci předstírají, že látku umí a učitelé předstírají, že je tu látku naučili.

Zlepšení nelze očekávat ani po zavedení povinných jednotných přijímacích zkoušek na střední školy. I kdyby nakrásně Ministerstvo školství - potažmo CERMAT – nastavily  pro všechny školy stejnou laťku obtížnosti  a striktně stanovily, že kdo na ni „nedosáhne“,  nemůže být přijat, nebylo by to nic platné. Sice by to „označilo“ školy, které mají potenciální problém s udržením příslušné úrovně vzdělávání, ale co s tím dál?

Ty méně úspěšné nebo neúspěšné bychom museli redukovat nebo zrušit bez náhrady!

Ale jak? Taková snaha už tady byla. Nazývala  se  „optimalizace“ škol. Je sice otázkou, jak tento proces probíhá v současné době. Ale při stávajícím „krajském“ uspořádání regionálního školství  je rušení škol prakticky politicky  „neprůchodné“. Stačí vzpomenout na pokus o optimalizaci škol před několika lety na jihu Čech.

A nedělejme si iluze. Na vysokých školách tento stav nebude o mnoho lepší. Vždyť jak se říká, s jídlem roste chuť. A tak i řada  žáků „nestudijního typu“ se chce dostat na vysokou školu.

„Kruh“ se tedy uzavřel, cesty ven není.

Opravdu není?

Jedinou nadějí je osvícený ministr školství, který bude mít takovou politickou podporu, že se nebude bát „do toho šlápnout.

Zdeněk Lanz