Svátek má: Iva

Komentáře

Svět včerejška

Jen stěží odolávám podvědomému nutkání za titul dosadit otazník.

Svět včerejška, monumentální autobiografický esej vynikajícího rakouského spisovatele Stefana Zweiga (1881-1942) se ve svém obsahu vrací do minulosti, ale čtete-li jeho řádky, máte intenzivní pocit, že něco podobného začíná, byť v trochu jiných barvách a (zatím) menší intenzitě dít kolem nás.
 
Zweiga známe velmi dobře i díky jeho českým překladům, jichž se dočkala většina jeho novel, ale také řada životopisných knih, např. Marie Stuartovna, Triumf a tragika Erasma Rotterdamského, Balzac, Hvězdné hodiny lidstva, Svědomí proti násilí též vynikající Joseph Fouché, psychologický průhled do nitra jednoho ze symbolů politického cynismu. Zde všude se Zweig jevil nejen jako detailní znalec věcných souvislostí, ale především jako humanista, stranící vždy, abychom jej parafrázovali, onomu svědomí proti násilí.

Pro tak citlivého umělce byla vzedmutá síla německého nacismu pochopitelně pohromou. V roce 1938, po okupaci Rakouska, unikl do emigrace nejprve ve Velké Británii, a poté v Brazílii, kde pod drtícím dojmem zpráv o nacistickém barbarství spáchal sebevraždu. Trochu tím smutně připomíná osudy ruské básnířky Mariny Cvetajevové, která si dobrovolně vzala život jen pár dní poté, co nacisté roku 1941 přepadly Sovětský svaz.

Svět včerejška jsou i nejsou memoáry. Ano, dozvíme se zde mnoho podstatného z Zweigova života, ale ještě mnohem víc o jeho názorech, reflexi světa vůkol. A protože se v těchto týdnech předcházejících 75. výročí  porážky německého nacismu věnujeme textům dotýkajícím se právě této problematiky, přinášíme i dnes jedno ze zamyšlení nad podstatou, povahou a příčinami nacistického triumfu v předválečném Německu.

Ten úvodní povzdech nad tím, že jak se zdá,m historie se chystá podobnou lekci na lidstvu zopakovat, nepochybně pochopíte při četbě řádků, popisujících strmý vzestup a triumf násilí nad svědomím. Bojím se, že ani my dnes nemáme vypěstovanou dostatečnou imunitu a ostražitost a že ve všeobecném marasmu, na nějž si kdekdo stěžuje, může uspět nějaká silná ruka, která bouchne do stolu a na složité otázky dá jednoduché odpovědi. Co na tom, že to budou lži? Budou se ale dobře poslouchat a pochopí je každý, to je vše, oč tu běží.



Svět včerejška

Zůstává nezvratným zákonem dějin, že právě současníkům odpírají rozpoznat velká hnutí, která mívají rozhodující význam pro jejich dobu, již na samém jejich počátku. Tak nejsem s to si vzpomenout, kdy jsem poprvé zaslechl jméno Adolf Hitler, toto jméno, na něž jsme nyní nuceni myslet nebo je vyslovovat již léta každý den, ba takřka každou vteřinu, jméno člověka, jenž přinesl do našeho světa více neštěstí než svého času kdokoli jiný. V každém případě to muselo být dost záhy, neboť náš Salcburk byl svou dvouapůlhodinovou vzdáleností po železnici jakýmsi sousedním městem Mnichova, takže i o jeho pouhých lokálních událostech jsme se dovídali rychle. Vím jen, že jednoho dne – datum již nejsem s to rekonstruovat – přijel jeden známý a stěžoval si, že v Mnichově je opět neklid. Obzvláště tam působí zuřivý agitátor jménem Hitler, jenž pořádá shromáždění s divokými pranicemi a tím nejvulgárnějším způsobem štve proti republice a Židům.

To jméno ke mně dolehlo hluše a bezvýznamně. Dále jsem se jím nezabýval. Neboť kolik dnes dávno zapomenutých jmen agitátorů a pučistů se tehdy vynořovalo v rozvráceném Německu, aby stejně tak rychle zase zmizela. Jméno kapitána Ehrhardta s jeho porýnskými oddíly, jméno Wolfganga Kappa, jména fémových vrahů, bavorských komunistů, rýnských separatistů, vůdců „freikorpsu“. Stovky takových bublinek se nafukovaly ve všeobecném kvasu, a sotva splaskly, nezanechaly po sobě víc než nechutný pach, jenž jasně svědčil o utajeném hnilobném procesu v ještě otevřené ráně Německa. Také plátek onoho nového nacionálněsocialistického hnutí, Miesbacher Anzeiger (z něhož měl později vyrůst Völkischer Beobachter), mi jednou prošel rukama. Ale Miesbach byl jen malou vesničkou a noviny psaly příliš neomaleně. Kdo by se o to staral?

Potom však se najednou v sousedních pohraničních místech Reichenhall a Berchtesgaden, kam jsem jezdíval téměř každý týden, objevovaly stále větší oddíly mladých hochů v holínkách a hnědých košilích, křiklavou pásku s hákovým křížem na rukávě. Pořádali shromáždění, přehlídky. Slavnostně defilovali se zpěvem a skandováním ulicemi, polepovali stěny obrovskými plakáty a pomalovávali je hákovými kříži; poprvé jsem si uvědomil, že za těmito náhle se vynořivšími oddíly musely stát finanční i jinak vlivné síly. Ten jeden muž, Hitler, jenž tehdy ještě řečnil pouze v bavorských pivnicích, nemohl tyto tisíce hochů vybavit tak nákladným aparátem. Musely to být silnější ruce, jež toto nové „hnutí“ postrkovaly. Neboť uniformy byly nablýskané, útočné oddíly – „sturmtrupps“ – , jež byly posílány od města k městu, disponovaly uprostřed časů chudoby, kdy skuteční veteráni armády ještě chodili v rozedraných uniformách, úžasným parkem bezvadných nových automobilů, motocyklů a nákladních vozů. Kromě toho bylo zřejmé, že tyto mladé lidi takticky trénovalo vojenské vedení nebo, jak se tehdy říkalo, „paramilitaristicky“ je ukázňovalo, a že to musela být sama Říšská armáda – Reichswehr, v jejíchž tajných službách stál Hitler od samého počátku jako špicl, která zde prováděla pravidelná technická školení lidského materiálu, jenž jí byl ochotně dodáván. Náhodou se mi brzy naskytla příležitost jednu z těchto předem nacvičených „bojových akcí“ pozorovat. Do jedné pohraniční obce, kde se právě konalo sociálnědemokratické shromáždění v naprosto pokojném duchu, náhle přisvištěla čtyři nákladní auta, každé plné nacionálněsocialistických hochů s gumovými obušky, a přesně tak, jak jsem to kdysi viděl v Benátkách na náměstí svatého Marka, překvapili ty nepřipravené svou rychlostí. Byla to táž metoda, odpozorovaná od fašistů, jen navíc precizně vojensky nacvičená a v německém duchu dotažená až do posledního detailu. Na zapísknutí SA-mani vyskákali bleskově rychle z aut, bili svými gumovými obušky každého, kdo se jim postavil do cesty, a dříve než policie zasáhla nebo se shromáždili dělníci, naskákali opět na auta a uháněli odtud. Co mě ohromilo, byla exaktní technika tohoto seskakování a naskakování, jež následovalo vždy po jediném ostrém zapísknutí vůdce oddílu. Bylo vidět, že každý hoch věděl předem do posledního svalu a nervu, jakým skokem u kterého kola auta a na kterém místě má naskočit, aby nepřekážel v cestě dalšímu a neohrozil tím celek. V každém případě to nebyla osobní dovednost, ale bylo patrné, že každá z těchto obratností musela být tucetkrát a snad stokrát předem nacvičována v kasárnách a na vojenských cvičištích. Od počátku – bylo to patrné na první pohled – byl tento oddíl školen k útoku, násilí a teroru.

Brzy jsme o těchto ilegálních manévrech v Bavorsku slyšeli více. Když všechno spalo, vyklouzli tito mladí hoši z domů a shromáždili se k nočním „cvičením v terénu“; důstojníci Reichswehru ve službě nebo mimo službu, placeni státem nebo tajnými stranickými mecenáši, cvičili tyto oddíly, aniž úřady těmto zvláštním nočním manévrům věnovaly mnoho pozornosti. Spaly doopravdy, nebo jen přivíraly oči? Považovaly toto hnutí za bezvýznamné, nebo dokonce utajeně napomáhaly jeho rozšíření? V každém případě pak i ty, kteří hnutí tajně podporovali, polekala brutalita a rychlost, s jakou se náhle postavilo na nohy. Jednoho rána se úřady probudily a Mnichov byl v rukou Hitlerových, všechna úřední místa obsazena, noviny revolverem donuceny vítězoslavně oznámit provedenou revoluci. Jako z čistého nebe, k němuž nic netušící republika jen zasněně vzhlížela, spadl deus ex machina, generál Ludendorff, tento první z mnoha, kteří věřili, že mohou Hitlera přelstít, a které naopak obalamutil on. Slavný puč, jenž měl dobýt Německo, začal dopoledne, a v poledne, jak známo – nemohu zde vyprávět světové dějiny – již skončil. Hitler uprchl a brzy ho zatkli; zdálo se, že hnutí tím zhaslo. V tomto roce 1923 zmizely hákové kříže, útočné oddíly a jméno Adolfa Hitlera upadlo takřka v zapomnění. Nikdo už na něho nemyslel jako na možný faktor moci.

Vynořil se znovu teprve po několika letech a tentokráte ho vynesla vlna prudce vzkypivší nespokojenosti. Inflace, nezaměstnanost, politická krize a v neposlední řadě pošetilost ciziny rozjitřily německý národ; ve všech kruzích německého národa byla jakási obrovská touha po pořádku, jehož si odjakživa cenil více než svobody a práva. A kdo sliboval pořádek – sám Goethe řekl, že nepořádek je mu nepříjemnější než nespravedlnost –, ten měl od počátku za sebou statisíce.

My jsme však stále ještě nebezpečí neviděli. Ti nemnozí mezi spisovateli, kteří si skutečně dali tu práci, aby přečetli Hitlerovu knihu, vysmívali se knižní nabubřelosti jeho prózy, místo aby se zabývali jejím programem. Velké demokratické noviny – místo aby varovaly – dennodenně znovu uklidňovaly své čtenáře, že hnutí se svou enormní agitací jen s potížemi financovanou těžkým průmyslem a odvážnou zadlužeností se musí zítra nebo pozítří nevyhnutelně zhroutit. V zahraničí však asi nikdy nepochopili skutečný důvod, proč Německo v těchto letech Hitlera a jeho stoupající moc tak podceňovalo a bagatelizovalo: Německo vždy bylo nejen třídním státem, ale v mezích tohoto třídního ideálu navíc ještě zatíženo neochvějným přeceňováním a zbožňováním „vzdělání“. S výjimkou několika generálů byly vysoké státní funkce vyhrazeny výlučně takzvaným „akademickým vzdělancům“; zatímco v Anglii se na nejvyšší místa vypracoval takový Lloyd George, v Itálii Garibaldi a Mussolini, ve Francii Briand, muži z lidu, Němci považovali za nemyslitelné, aby nějaký muž, jenž nedokončil ani měšťanskou, natož pak vysokou školu, člověk, jenž přespával v ubytovnách a navíc se po léta potloukal životem pochybným a dodnes nevyjasněným způsobem, se někdy mohl jen přiblížit postavení, jež zaujímal svobodný pán ze Steinu, Bismarck či kníže Bülow. Nic nesvádělo německé intelektuály tolik na scestí jako vzdělanecká namyšlenost; v Hitlerovi viděli agitátora pivnic, jenž se nikdy nemůže stát vážným nebezpečím, I když on si už dávno, díky svým neviditelným spojencům, tiskal vlivné pomocníky v nejrůznějších kruzích. A když se onoho lednového dne 1933 stal kancléřem, považovali ho mnozí, dokonce i ti, kteří mu k místu dopomohli, pouze za provizorního místodržitele a nacionálněsocialistickou vládu za epizodu.

Tehdy se Hitlerova cynicky geniální technika poprvé vyjevila ve velkém stylu. Léta rozdával sliby na všechny strany a u všech politických stran získával důležité exponenty, z nichž každý se domníval, že bude moci mystických sil „neznámého vojína“ využít pro své účely. Ale tato technika, kterou Hitler později používal ve velké politice tak, že uzavíral spojenectví pod přísahou a s využitím německé věrnosti právě s těmi, které chtěl zničit a vyhubit, slavila své první triumfy. Uměl svými sliby klamat na všechny strany tak dokonale, že v den, kdy se dostal k moci, ozval se jásot ve všech protichůdných táborech. Monarchisté v Doornu se domnívali, že je to nejvěrnější průkopník cesty pro císaře, ale stejně tak jásali bavorští, wittelsbachovští monarchisté v Mnichově; i oni ho považovali za „svého“ muže. Němečtí nacionalisté doufali, že jim narube dříví, kterým by se mělo topit v jejich kamnech; jejich vůdce Hugenberg si smluvně zajistil nejdůležitější místo v Hitlerově kabinetu a věřil, že tím má nohu ve třmeni – přirozeně vyletěl po prvních týdnech i přes potvrzenou dohodu. Těžký průmysl se cítil Hitlerovým prostřednictvím zbaven strachu z komunismu, u moci viděl muže, kterého léta potají financoval; a současně si nadšeně oddechla zubožená maloburžoazie, které na stovkách shromáždění nasliboval „zrušení daňového otroctví“. Malí obchodníci si vzpomněli na příslib, že uzavře velké obchodní domy, jejich nejnebezpečnější konkurenci (příslib, který nikdy nebyl splněn), a obzvláště vítán byl Hitler vojskem, protože myslel militaristicky a spílal pacifismu. Dokonce ani sociální demokraté nepohlíželi na jeho vzestup tak nepřátelsky, jak by se dalo očekávat, protože doufali, že by mohl vyřídit jejich úhlavní nepřátele, komunisty, kteří jim tak nepříjemně šlapali na paty. Nejrůznější, nejprotikladnější strany považovaly tohoto „neznámého vojína“, který každému stavu, každé straně, každému směru vše slíbil a odpřisáhl, za svého přítele – dokonce ani němečtí Židé nebyli příliš zneklidněni. Namlouvali si, že „ministr Jacobin“ není už žádný jakobín a že kancléř německé říše s vulgaritami nějakého antisemitského agitátora samozřejmě skoncuje. Konečně, co násilného mohl prosazovat ve státě, kde právo bylo pevně zakotveno, kde proti němu v parlamentě stála většina, a každý občan státu se domníval, že má zajištěnu svobodu a rovnoprávnost podle slavnostně potvrzené ústavy?

Pak došlo k požáru Říšského sněmu, parlament zmizel, Göring vypustil své oddíly, veškeré právo v Německu bylo rozbito jediným úderem. S hrůzou jsme se dovídali, že uprostřed míru existovaly koncentrační tábory a že v kasárnách se budovaly tajné komory, v nichž byli nevinní lidé likvidováni bez soudu a jakýchkoli formalit. Je to jen výbuch první nesmyslné zuřivosti, říkalo se. Něco takového nemůže mít ve dvacátém století trvání. Ale byl to teprve začátek. Svět napjal sluch a zpočátku se bránil uvěřit neuvěřitelnému. Ale již v oněch dnech jsem viděl první uprchlíky. V noci přelezli přes salcburské kopce nebo přeplavali pohraniční řeku. Vyhladovělí, otrhaní a zničení na nás upřeně hleděli; jimi začal panický útěk před nelidskostí, který pak prostoupil celou zemi. Když jsem tyto vyhnance viděl, ještě jsem netušil, že jejich bledé obličeje již ohlašovaly můj vlastní osud a že my všichni se staneme oběťmi mocenské zuřivosti tohoto jediného muže.

(Stefan Zweig - Svět včerejška (vzpomínky jednoho Evropana).  Překlad Eva Červinková. Vysoké Mýto: Sumbalon, 2013. ISBN 978-80-905303-1-7.)