Svátek má: Iva

Komentáře

Petr Štrompf

publicista

Tak dlouho si chodí Barnevernet pro děti, až se....

Norská velvyslankyně opět zarytě mlčí. Další dítě české matky a norského otce skončilo v dojemné péči podivné instituce, sociálního úřadu Barnevernet.

To už není instituce, ale mezinárodní strašák. Z pohledu Evy Michalákové, mediálně známého případu odloučených dvou synů zcela určitě. Druhý případ je jak z kopíráku – jiný česká matka si výchovu své ratolesti prý rovněž nezaslouží a klidně ho Barnevernet matce takříkajíc odtrhne od prsu.

Co na tom, že dítě naléhavě potřebuje intenzívní lékařskou péči před transplantací potřebného orgánu. Však už to instituce budoucím pěstounům jistě dobře vysvětlí. A taky, což je hlavní, dostane za tu péči o blaho nedochůdčat pořádně zaplaceno. Od koho jiného než od státu a pěstouni jako nemalý příspěvek na výchovu taky.

Vkrádá se tak myšlenka, že se zde jedná v podstatě o legitimní únosy pod děsivými záminkami nedostatečného vztahu rodiče s dítětem. O zneužívání nezletilců nemluvě.  A jak už říká i kdekterá  hlava pomazaná, rozjel se tím především skvělý byznys. Protože podle norského právníka Maria Reikerase je už i v jeho domovské zemi tolik odebraných dětí, že se s tím bude muset něco dělat. Co, to je i podle zmíněného právníka otázka, protože byť štrasburský soud v jiném případě odebraného dítěte odsoudil Norsko z porušování lidských práv, nic se nezměnilo a byznys jede dál. V podobě odebraných dvanáct tisíc dětí ročně. Tolik právník Marius Reikeras.

Případ Evy Michalákové? Jeho konec v nedohlednu, dva synové zatím v pěstounské rodině nadále vyrůstají a co je horší, obraz biologické matky mění se v běhu času v cosi neurčitého. Je to zákonité, kruté, ale je to tak. V případě šťastného konce navrácení dětí zpět matce si mohou připadat vytržené z kořenů, vydatně živených svými pěstouny. Dál raději nedomýšlet, co všechno soudní průtahy, ať už je vina na komkoliv, v duši dětí způsobí. Nicméně právě Eva Michaláková se o možném výsledku tříletého souboje s byrokracií dozví už zhruba na konci února. Norské soudy prý začaly jednat.

Naší vládě nelze upřít snahu se za případy odloučených dětí vydatně bít. Protože ne vždy se do médií dostanou všechny informace, které jsou v dané chvíli natolik citlivé, že by mohly ve veřejném přetřesu napáchat třeba i menší škody. Důvod je prostý – českou mediální scénu nepochybně sleduje i norská velvyslankyně Siri Ellen Sletnerová. Ať už je její lidské pochopení pro tuto problematiku jakékoliv, musí držet norskou vládou nastavenou linii.

Tedy pokud možno mlčet a když už musí odpovědět českým politickým špičkám, pak jen to, co nařídí norská vláda. V diplomacii to tak bohužel chodí. Pochopitelně to má i své odezvy – její pomyslná židle čestného hosta při oslavách státního svátku 28. října zůstala prázdná. Na přání prezidenta Miloše Zemana. Kvůli nepozvání velvyslankyně neprotestoval nikdo.

Je zatím jen malou útěchou pro všechny matky z různých zemí, že Norsko pod tlakem světové veřejnosti káže sociálnímu úřadu Barneverne aby se trochu umravnil. Což je něco jako pouhé gesto, nikoliv přímý zásah do výkonu činnosti. Takže jedeme dál, ať to pořád sype. Jenomže tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se...Však to znáte. Tak dlouho si bude Barnevernet chodit pro děti, až se...

Právě v tomto ohledu se může stát něco zatím jen málo pravděpodobného. Tedy do doby, než se nějaký frustrovaný rodič rozhodne vzít spravedlnost do vlastních rukou. Bude to ve chvíli, kdy rozrazí v Barneverneru dveře se samopalem v ruce...

Petr Štrompf