Svátek má: Marek

Komentáře

Zákon z Řešetové Lhoty

Rozhlasové stanice na Slovensku budou muset hrát více domácí hudební produkce. Minimální podíl slovenské hudby ve vysílání nařídí rádiím od nového roku zákon. Podle něho bude muset být každá pátá písnička slovenská. Ve veřejnoprávním rozhlase dokonce každá třetí.

Slovenská vláda chce prý zákonem podpořit domácí interprety. Ti si dlouhodobě stěžují, že je soukromé stanice nehrají. Momentálně je slovenská zhruba každá desátá píseň.

Tato zpráva otevírá hned několik témat. Předně: útok na svobodu toho, co smí soukromé rádio kdekoli – nejen na Slovensku – vysílat, je útokem na samu podstatu svobody. Je nutným předstupněm ke zrušení duálního systému veřejného a soukromého vysílání, tedy likvidace privátu a návratu ke státně regulovanému vysílání. Lze chápat zájem slovenských autorů, jejichž díla v soutěži s mnohem atraktivnější, a jistě často i o řád hloupější zahraniční pop music nejsou s to obstát. Je to hlavně obchodní otázka. Vydavatelé zahraničních písniček mají více peněz na marketing, a tak dokážou efektivně motivovat soukromá rádia, aby jejich produkty (mnohdy lze jen s velikou nadsázkou říci: díla) vysílala. Jenomže soukromé rozhlasové vysílání je průmysl, nikoli kulturní osvěta. Chtít po něm, aby dělal osvětu, je stejné, jako chtít po návrháři Lega aby maloval Avignonské slečny.

Nicméně slovenští autoři se radují: vylobbovali si privilegium, které znamená pro ně tučnější peněženku a pro všechny pak hubenější svobodu. Nemá smysl to nazývat jemnějšími slovy. Tak to prostě je. Svou roli v tom patrně sehrál i SOZA, tedy Slovenský ochranný zväz autorský – obdoba naší OSY. Ten vznikl mimochodem roku 1949 coby složka tehdy již komunistického ministerstva kultury jako následnická organizace Slovenského autorského sväzu hudobných skladateľov, spisovateľov a nakladateľov, který spatřil světlo světa jen měsíc po vzniku Slovenského štátu, v dubnu 1939. U obou organizací tedy lze důvodně předpokládat, že kromě ochrany autorských práv umělců měly být též hlídačem dobově správné kulturní produkce, převodovou pákou moci. Dnes už z organizací SOZA či OSA jsou už jen byznysové lobbistické struktury, ale to neznamená, že by sekundární vliv jejich aktivit nesměřoval k omezení svobod občanů. Právě naopak. Peníze jsou často úspěšnější diktátor než ideologie se zbraní v ruce.

Co se dá dnes tedy slovenským rádiím doporučit? Aby si přečetla Škvoreckého  povídku Eine Kleine Jazzmusik, v níž autor popisuje, kterak si jeho studentský band poradil s absurdními předpisy tehdejší nacistické moci, zakazující cizáckou židozednářskou úpadkovou hudbu zvanou jazz. Škvoreckého kapela tedy hrála Handyho slavné St.Louis Blues jakožto Píseň o Řešetové Lhotě, Oliverovo Riverside blues se na oficiálním hlášení změnilo v dílo Josefa Patočky Na plovárně nebo americký Tiger Rag se převtělil v kvapík Františka Čecháčka Splašil se nám býk. Možná by se slovenská rádia mohla inspirovat touto kamufláží, když už jsou vystavena podobně hloupému předpisu o povinném procentu domácích autorů. A nebo, a to by možná splnilo očekávání všech, kdyby se slovenské státní rádio zavázalo hrát výlučně slovenskou hudbu. Počty repríz, a tedy tantiémy by autorům a jejich ochrannému svazu víceméně zůstaly, soukromá rádia by dál šířila onen zvukový smog ze západního bahniště, a nic by se nestalo. On tu hudbu v rádiu stejně nikdo moc neposlouchá, Slouží buď jako výplň mezi politickým a dopravním zpravodajstvím, nebo jako kulisa, aby řidič neusnul při nudné jízdě. Písně Na plovárně či Řešetová Lhota by ho určitě probudily i z největší letargie, a tak by se zabily tři mouchy jednou ranou. Co vy na to, slovenští zákonodárci?

Petr Žantovský