Svátek má: Berta

Politika

Velikost textu:

Čermák: Neměla by církev svatá vyhlásit bankrot?

Čermák: Neměla by církev svatá vyhlásit bankrot?

Katolická  církev (též církev, církev svatá apod.) si od nepaměti zakládala na renomé instituce  morálně i jinak čisté, zdravé a rozvoje schopné, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Vladimír Čermák.

Vladimír Čermák
10. února 2019 - 06:20

Ve skutečnosti se ale chová jako rozpadající se společnost s. r. o. , která o sobě jen tvrdí, že v tomto směru nemá konkurenci. Češi, kteří o tom vědí ze své minulosti svoje, na to mají většinou jiný názor. Zdá se ale, že se právě nacházíme v době, kdy by o tom mohli už začít pochybovat i ti, kteří dosud věřili v církev svatou.
   
V názvu položená otázka se dostává na pořad dne poté, co papež při návštěvě Blízkého východu připustil existenci už nejen rozsáhlého sexuálního zneužívání dětí ze strany kněží i mnohých prelátů, ale také žen, které v ní působí. Zdá se, že církev po celou svoji dlouhou a údajně slavnou historii nejenže zakazovala ženám, aby zde měly stejné příležitosti jako muži, aby byly rovnoprávné a mohly působit i jako kněží, a aby v církvi mohly dělat kariéru, ale ve skutečnosti se na nich dopouštěla těžkého hříchu. . Místo toho aby jim poskytovala možnost takto se uplatnit, směly působit jen ve druhořadých strukturách církve jako jeptišky a jen někdy i jako abatyše různých řádů a kongregací. Navíc mohly vykonávat pomocné práce na farnostech jako kuchařky a uklízečky, stejně jako mohly kardinálům i jiným prominentům církve prát jejich prádlo a jinak jim sloužit, aniž by ovšem měly právo na přiměřenou odměnu za svoji práci. Tedy spíše jako jejich otrokyně.

Iluze šířené na veřejnosti, že šlo v jejich případě o jakýsi specifický druh chráněné práce, kterou ženy nacházející se v obtížné životní situaci mohly zvolit (třeba pokud neměly zájem o rodinný život zahrnující mj. i sexuální aktivity) byly už dávno vývojem překonány. Možná se jim za jejich práci dostalo jistého uznání jako pečovatelkám v chudobincích, starobincích či v nemocnicích, za kterou ovšem on samy nedostávaly odměnu (jejich nadřízení neměli problém ji vyinkasovat místo nich).Iluse padla poté, co papež při nedávné cestě na Blízký východ údajně přiznal, že jejich realita byla a je trochu jiná. Pozoruhodné na tom je ovšem i to, jak opatrně je v médiích – v těch českých zvlášť -  s tímto přiznáním  nakládáno. S mnohaletým zpožděním vychází najevo, že  dřívější - již pensionovaný - papež Benedikt XVI. rozpustil před léty blíže neidentifikovanou náboženskou kongregaci z důvodu rozsáhlého sexuálního zneužívání tamějších jeptišek (prý ve Francii). Ukazuje se i to, že k podobným zločinům docházelo (prý zvláště v některých regionech – ale ve kterých??) ve značném rozsahu samozřejmě i v minulosti, staré i nedávné. Pro ty z nás, kteří sledovali americký seriál „Mladý papež“ není tak překvapující, že se o tom teď konečně začíná mluvit místo zaujímání tradiční pozice mrtvého brouka. Asi bychom se moc divili, kdyby se to církve v Čechách netýkalo.
   
Papež něco talového určitě nepřiznal rád. Co mohl ale asi dělat, když už začaly o tom psát i některé vatikánské tiskoviny.Women Church World či Donne chiesa monde (příloha I´Osservatore Romano). Dokonce se objevila zpráva, že významný církevní hodnostář arcibiskup C. M. Vigano obvinil jeho samého z toho, že řadu let o této kriminalitě věděl a mlčel. Konkrétně v souvislosti s případem bývalého amerického kardinála T. Mc Carriecha či s případem Otce Geislera v Rakousku (jinak též funkcionář vyšší Kongregace pro nauku o víře). Tyto případy představují nicméně asi jen ony pověstné špičky ledovců. Mohli bychom se ale vrátit trochu dál do minulosti a připomenout si svědectví skryté ve  významných klasických  literárních dílech kde se o ženách působících v církevních strukturách  v tomto kontextu také  píše,  včetně Boccaciova Dekameronu či Chevalierových Zvonokos. Asi bychom se nedopočítali, kolik zneužitých a zneužívaných žen na farách, v klášterech i jinde žilo a žije. Pozoruhodné  je, že  v českých médiích je toto téma jakoby tabu. Přitom shnilost zdejší církve  byla vždycky pověstná. Stačí připomenout inspekční  zprávy kurie z doby vlády Josefa II., na jejichž základě byly zrušeny četné kláštery či ještě starší zprávy domácích kronikářů ze 16. století vypovídajících o tom, kolik obyvatel (mužských a ženských, žijících tam pospolu) žilo v různých klášterech a kolik dětských kostřiček tam bylo objevených zahrabaných v přilehlých pozemcích. Samozřejmě byly i „kultivovanější“ způsoby , jak se zbavit plodů zakázané lásky. A to nemluvě o dětech zneužívaných jeptišek, farských kuchařek, ale i mladých, hezkých věřících žen, která porodila nechtěňátka.

Bývalo to tutláno všemi možnými způsoby. Své by asi o tom možná mohla vyprávět i matka polistopadového primase, kardinála Vlka, která ho v r . 1932 porodila jako mladá svobodná žena (vdala se až po šesti letech). Vlkův životní příběh, včetně toho, jak probíhala jeho příprava na kněze, je plný různých pozoruhodných mezer. Zajímavé náznaky nabízí i kniha „Umývač výloh a arcibiskup“ od jeho dvorního hagiografa A. Boudrea vydaná před 3 lety. Můžeme si být celkem jisti, že pravdu by asi neunesly ani příběhy jiných významných členů Církve v Čechách, ať už těch českého, polského či jiného původu, zneužívajících ochoty jejich příznivkyň uctívat je, dobře je živit a v podstatě nechat je lenošit a hřešit.
   

Historie i současnost, a nejspíše i budoucnost Církve je prolezlá – nejen sexuálními -aférami. Nejde přitom jen o problémy s jejich sexuální orientací. Podobenství o těch, kteří hlásají vodu a pijí přitom  přímo ze sudů víno, je pro církev aktuální. Se zdejší církví jsou spojeny i četné pokusy přepisovat dějiny. Za tím vším bývá často jen chamtivost a posedlost touhou po blahobytném životě atd. atd. Chtějí žít vedle nás, ale nechtějí připustit žádnou kontrolu. TAKÉ NECHTĚJÍ PLATIT DANĚ. Asi by se ale i mezi nimi dali najít ti, kteří v to, co navenek hlásají, upřímně věří. Kolik jich ale mezi příslušníky Církve doopravdy je? Toť otázka. Stejně jako kolik je mezi nimi těch, kteří za svými kněžskými mundury schovávají něco zcela jiného, než co jsou schopni veřejně přiznat. Jinými slovy: nedá se jim moc věřit.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)