Svátek má: Nina

Politika

Velikost textu:

Eduard Chmelár: Míříme k idiokracii

Eduard Chmelár: Míříme k idiokracii

Přestože se v poslední době usiluji vyhýbat politické spodině a dopsat několikrát odkládanou knihu, na naléhání přátel jsem si s odstupem několika dní podíval na pár televizních debat s extravagantním starostou Prahy-Řeporyjí Pavlem Novotným, píše na facebooku Eduard Chmelár.

Eduard Chmelár
16. května 2020 - 09:01

Tento egocentrik, rasista a podle mého názoru duševně nemocný člověk se v poslední době zviditelnil tím, že odhalil památník vlasovcůmi s nápisem "Čest jejich památce", vulgárně urážel oponenty v TV Barrandov, moderátorovi v ruské televizi nadával do ubožáků, přičemž dělal grimasy jako čistý blázen atd. Možná by moji čeští přátelé dokázali k tomu přidat i další věci, ale nechci nyní vypočítávat všechny jeho excesy, zaujalo mě něco zcela jiného.

Čím to je, že se v poslední době - u nás i ve světě - dostávají do politických a státních funkcí vysloveně vyšinuté osoby, o kterých byste ještě před několika lety předpokládali, že nedostanou ani občanský průkaz, že nejsou svéprávní, že nejsou způsobilí převzít odpovědnost za sebe, natož za stát.

Psychopati jako Trump, Bolsonaro nebo Johnson, komici jako Beppe Grillo nebo Vladimirr Zelenskij, a samozřejmě, můžete skončit na Slovensku Matovičem, Kollárem, Pročkem nebo Kuffou. Zatímco římskou republiku formovaly přední literáti Cicero, Corvinus, Cato, Tacitus a nakonec i samotný Caesar a základy naší moderní politiky formovali ti nejlepší z nás Štúr, Hurban, Hodža, Vajanský, Štefánik, Masaryk atd., Zatímco ještě před několika desítkami let formovaly svět ideály Nelsona Mandely, Michaila Gorbačova, Olofa Palmeho, Willyho Brandta, Indiry Gándhíové či (Nechoďme tak daleko) Alexandra Dubčeka, dnes má inteligentní člověk problém brát vážně, natož respektovat českého premiéra Andreje Babiše nebo bývalého gruzínského prezidenta a dnešního předsedu ukrajinské prezidentské rady pro reformy Michaila Saakašviliho (ano, toho legendárního psychopata, který si žvýkal kravatu a který je ochoten dělat jakéhokoliv poskoka, jen aby ho nevydali gruzínským státním orgánům). A co takový předseda Evropské rady Charles Michel. Já vím, zcela správně nám vtloukají do hlav, že bychom měli přestat vnímat evropskou politiku jako zahraniční, ale ruku na srdce - cítíte to tak, že toto je váš evropský prezident? Dokonce i osvícení autokrati jako Fidel Castro, Josip Broz Tito nebo Gustáv Husák vzbuzovali větší respekt než tito pájecí. Pokud se i objeví nějaká výjimka, je to zpravidla marketingový produkt, do kterého nalili spoustu peněz a který je především najatým hercem na vyjednávání oligarchů s veřejností, jinak osobnostně prázdný.



Vlivná koncepce Maxe Webera o politice jako povolání se v tomto bodě rozpadá. Weber byl přesvědčen, že jen ten je povolán k politice, kdo se nezlomí ani tehdy, když se mu bude zdát svět příliš hloupý nebo prostý na to, co mu chce nabídnout. Jenže tak to dnes už nefunguje. Politik potřebuje média a pro média je zajímavý pouze pokud je výstřední. Jistě, minimálně od slavného prvního předvolebního televizního duelu mezi Kennedym a Nixonem z roku 1960 platí, že není důležité, co říkáš, ale jak to říkáš, a proto i nezvítězil intelektuální připravenější Nixon, ale lépe oblečený Kennedy.

Ale dnes si show vyžaduje ještě více. Kompetentnost je nudná, musíte diváky bavit. Novotný je možno šílenec, ale televizím zvyšuje sledovanost, a to jim stačí. Moderátor online diskuse časopisu Reflex jej dokonce uvedl jako bývalého "významného bulvárního novináře", což je takový neuvěřitelný oxymoron jakoby někdo řekl "významný šarlatánský lékař".

Ale dnešní doba jde ještě dál. Už šílence netoleruje, ona si je vyžaduje. Podobně, jak jsem o fenoménu reality show tvrdil, že nejsou přirozenou společenskou objednávkou, ale uměle vytvářenou médii, že to není náš obraz, ale obraz, do kterého nás posouvá virtuální realita, tak i v případě politiky musím konstatovat, že Weberův předpoklad již neplatí. Politik, který nabízí společnosti to, co odmítá veřejné mínění formované mediální povrchností, se neprosadí. Nahradí ho sebevědomí idioti, kteří otráví společnost pomalým jedem teatrálnosti odpoutávající  pozornost od skutečných problémů. Nakonec vám budou vládnout ti nejhorší a vy to už nebudete schopni ani rozeznat.


Oligarchie demokracii dusí, ale zničí ji až idiokracie. Vláda neschopných, a proto všeho schopných bavičů, která bude řešení pouze předstírat. A v momentě, kdy na společnost tvrdě dolehnou důsledky dlouhodobě neřešených problémů, bude lid žádat pevnou ruku. Už dnes průzkumy naznačují hrozivý trend, že pokud by si měli lidé vybrat mezi neschopným čestným člověkem a šikovným darebákem, vyberou si zločince. Upřednostní tyrana před demokratem, protože netrpělivým zoufalců neslíbí, že je naučí žít důstojnější a svobodnější, ale že za ně všechno vyřeší. A přestože je tato pohodlná cesta zkratkou do pekla, dějiny jsou plné příkladů, že toto cyklicky se opakující střídání demokracie - tyranie - anarchie - aristokracie a opět demokracie je prokletím lidského rodu.

Dědeček mi vždy kladl na srdce: nehádej se s idioty, aby si tě s nimi nespletli. Snažit se prosadit v režimu idiokracie a vládnout s idioty by byla stejná chyba.

(rp,prvnizpravy.cz,fb,foto:arch.)