Svátek má: Nina

Politika

Velikost textu:

Vladimír Čermák: Moravcovi odchovanci

Vladimír Čermák: Moravcovi odchovanci

V neděli na ČT 1 promítnutý druhý díl televizního filmu o E. Moravcovi „Až na dno zrady“ nezklamal očekávání vyvolané prezentací před týdnem vysílaného prvního dílu.

Vladimír Čermák
7. května 2020 - 04:20

Mohli jsme si tak něco podstatného připomenout z naší společné minulosti. Něco, co třeba neslyšíme rádi. Snad proto je to schováno v oné 13.komnatě společné paměti, stejně jako mnohé z toho, co se týká událostí,  k nimž v závěru druhé světové války došlo v Praze, a co se občas dostane ven z archivů či jiných zdrojů.  

Ostatně i samotný Moravec nebyl tak tak zcela černý, jak jej dnes vnímáme, pokud připustíme, že jeho varování před bolševizací našeho státu po vítězství SSSR ve válce, či sklon ke zrádcovství u E.Beneše, pokud byl vystaven krizovým situacím, nebylo pouhou propagandou, ale varováním, které se potvrdilo. Faktem také je, že o tom mluvil právě on, zatížený těžkými hříchy kolaborace. V takových případech lidé běžně neslyší to, co slyší.  

Konkrétně jde v tomto filmu o rozkrytí protektorátní minulost, kterou si však už téměř nikdo v tomto státě  nemůže osobně pamatovat. Ti, kteří po heydrichiádě stáli na Václavském náměstí a hajlovali tam, ale i ti co udávali své spoluobčany anebo sloužili Němcům,  také už - až na pár výjimek, ale  kdo ví jestli – nežijí. Příběh E. Moravce měl nicméně mnohá pokračování, i když už šlo o pozdější dobu a Moravec sám se jich nedožil. Příběhy s tím spojené si však ještě mnozí z nás naopak dobře pamatují.  

V předešlém komentáři (Čermák: Neexistuje rodina, která by neměla ve svých řadách kolaboranta), bylo už zmíněno, že život a dílo E. Moravce bylo velkou inspirací také pro mnoho soudruhů  jak z doby normalizace, tak z té o něco dřívější  a dokonce i pozdější  doby.  Moc, která je vykonávaná nikoliv pro  to které společenství a jeho prosperitu, ale aby sloužila zájmům určitých skupin, potřebuje vždy nějaké lokaje pomáhající realizovat takové zájmy a cíle. Mnoho lokajů. Lokaje, kteří si často ani nechtějí  - zvlášť poté, co jejich vladaři už přestanou vládnout - vzpomenout na své „zásluhy“, kterých se v jejich zájmu za  drobná privilegia a odměny dopouštěli a které jsou často jinými zase vnímány jako jejich těžké hříchy.

Není jisté, zda slova, která režisér B. Arichtev a jeho tým vložil Moravcovi do úst ve scéně, kdy protektorátní ministr školství na sklonku protektorátu bilancuje své činy, zda jím byla opravdu pronesena. Tvrdil, že vše co dělal, mělo za cíl  jen ochránit český národ jako celek a umožnit jeho přežití v nesnadných dobách druhé světové války. Lidé jako on si nejspíše nikdy nepoložili otázku, jaká byla cena toho, co svojí kolaborací způsobili. V době, kdy Německo jako velký státní celek, spolu s jeho führerem přijali za svůj program ovládnutí světa a zavést v něm svůj  ordnung, tedy Novou Evropu, Moravec  to chtěl vidět  jinak.

Nová Evropa jako ideový předchůdce dnešní, možná právě se rozpadající Evropské unie, mohla být pro něj proto přitažlivá. Stálo to však desítky milionů obětí, obrovské materiální ztráty  i jiné, nevratné, často ne vždy viditelné škody.  V pozadí jejich ordnungu byla představa, že Němci jsou vyvolený národ, který má změnit tehdejší svět, jenž se prý k nim po první, tedy Velké válce prý zachoval nespravedlivě. V pozadí toho všeho byl ve skutečnosti ale shluk různých motivů, často paranoidních, a hodně negativních, vždy však osobní spojené s chamtivostí a nenávistí k druhým lidem. I Němci potřebovali proto získat na svoji stranu spolupracovníky, tedy kolaboranty. Pokud možno chytré, výkonné a ochotné udělat  to, co potřeboval nacistický režim  k vítězství.

Moravec, stejně jako Quisling, Tiso, Petain  a jim podobní známí kolaboranti byli pro ně přímo požehnáním. Aspoň do chvíle, kdy ještě na frontách vítězili. Bez nich by to ani nešlo. Nedokázali by bez nich ani zlomek toho, čeho v první fázi války dosáhli, jak o tom svědčí množství publikací, které dnes vycházejí nejen v Německu, ale i u nás a v jiných zemích. Knih  o Hitlerovi a jeho lidech je „neúrekom“. Často ale nebývají objektivní. Svědčí  o tom však i to, kolik mladých lidí z dnešního německého dorostu zná a doma si zpívá všechny ty Lily Marlen, Eriky, Wir fahren gegen Engeland, Horst Wessel Lied  a jiné odrhovačky z té doby. Deutschland , Deutschland, über alles - heslo vznikající původně někdy v dobách raného Drang und Sturm, působí stále silně, byť skrytě na jejich chování. Nikdo neví, zda se to někdy ještě nedostane na povrch. Ideologie přisluhovačů, takových jako byl E. Moravec, se ovšem na povrch dostala už dříve, hned po válce. 



Nejspíše k tomu přispěl fakt, že  III.říše skončila nakonec v kataklyzmatu dnes občas ještě vzpomínaných krveprolití. Vzpomínky na dobu, kdy hořely Drážďany, Berlín, Královec, Vratislav a další velká města byly a stále jsou ještě živé. Byly zde ovšem i jiné síly, které jim stály v cestě. Naštěstí  nejen ta, kterou tehdy představoval Stalinovův SSSR. Moravcovým následníkům se tím, že Stalin i „jevo komanda“ obsadila  východní část německé říše, nabídla možnost, aby se - podobně jako to dělal Moravec - dostali k moci. Nastěhovali se do zabavených vil, jezdili v tatraplánech, později i v šestsettrojkách, a prohlásili se za vítěze druhé světové války ověnčení četnými medailemi a řády, i když sami nikdy nestáli tváří v tvář ozbrojenému nepříteli. 

Také rádi pořádali přehlídky Pobědy. Nebyli to ale oni, kdo vítězství vybojovali, jen si ho přivlastnili. Mnozí z nich byli původně oblečeni v uniformách vojsk NKVD operujících za útočícími trestními prapory. Nemluvě  o podivných hrdinech v maršálských uniformách  sbírajících medaile a řády ve velkém, i když  byli jen někde v týlu, v dobře chráněných štábech. Dnes ovšem víme o tom, jak to tehdy skutečně vypadalo jen  z knih a filmů, které jejich pohůnci pro ně a jejich slávu sepsali.

Navzdory snahám řady institucí zabývajících se nedávnými  dějinami vše zamlžit víme leccos o tom, jak se Moravcovi pohrobci chovali po Únoru v Čechách. Téma kolaborace prostě není silným tématem zdejších historiků. Vlastníci červených knížek tvrdící, že  zde chtěli vybudovat socialismus - ať už s tou lidskou či s nelidskou tváří – by si něco podobného ale zasloužili. Je dobré jim občas připomenout, jaký byl jejich protektorátní vzor i jací  byli a jsou oni sami  a co zde způsobili. Tedy upadlou společnost, jáchymovské koncentráky a mnoho jiných výdobytků, často jen okopírovaných od jejich vzorů z doby hnědé totality. Hitler i Moravec se sice nakonec zastřelili, ale s nimi to neskončilo, protože zde zanechali své následníky.

Největším zločinem Moravce nebylo to, že sloužil zločincům jako byl K. H. Frank, R. Heydrich a další, o nichž on sám velmi dobře věděl, co  jsou zač. Nebylo  jím ani to, že svojí činností umožnil změnit český průmysl ve velkovýrobnu zbraní pro německou armádu a prodloužili tak existenci jejich říše. Tím pravým monstrzločinem bylo to, že umožnil pokračování tohoto vývoje výchovou svých následníků. Jen místo kuratoria zde pak bylo ČSM, Leninský svaz mladých či SSM.

Moravec, který se domníval, jaký je skvělý vojenský analytik, si neuměl představit svět po pádu třetí říše. Přesto pomáhal udržet národ pod knutou kolaborantství. Nejen prostřednictvím Kuratoria, ale i dalších, totalismem infikovaných struktur jako byl NOUZ v čele s E. Erbanem s mnoha dalšími pomahači  (tentokrát už ne těch berlínských, ale  kremelských vládců, včetně E. Beneše). Vytvořil  tak  základy dalšího zločinného režimu, který zde vystřídal ten předešlý. Moravec byl tedy jakýmsi průkopníkem a věrozvěstem  budoucího vývoje.  On a jeho žáci také úspěšně zabránili, aby  nedošlo  k nějaké  skutečné sebereflexi podstaty protektorátního ani bolševického režimu. Také díky tomu není dnes snadné vytvořit  jinou, lepší společnosti  než tu, která zde je.


Komunistických kolaborantů se není snadné jen tak zbavit. Kdyby nedošlo ke kapitulaci Německa před 75 lety, asi bychom se nezbavili ani lidí jako byl E. Moravec. Zkusme si  ale představit, že by Německo zvítězilo. Co by se asi tak stalo s nacisty i s jejich sluhy, pokud by nacismus na počátku 40. let zvítězil? Nejspíše by  i oni byli nuceni - byť až po Hitlerově smrti – dříve či později zahájit transformaci své tisícileté říše v něco nového. Představa, že by snad  protektorát  pod vedením již zestárlého  Moravce, mezitím asi povýšeného na prezidenta Böhmen und Mähren  (v r. 1956, kdy začaly v SSSR první pokusy o reformu by  bylo Moravcovi  jen  63 let!!) měl projít  pod jeho vedením nějakou transformací, a česká společnost  by se  měla spolu s ním demokratizovat, se může zdát směšné.

Nedávní poúnoroví kolaboranti, jejichž společným znakem byla loajalita ke KSČ, toho jsou ale schopni. Dnešní postbolševičtí kolaboranti, z kterých se mezitím stali prezidenti, premiéři, ministři, vysocí generálové NATO, šéfové velkých bank a držitelé velkých majetků poté, co se zbavili svých stranických legitimací, si o sobě myslí, že to zvládnou.  Přitom se ale jedná jen – sice o nepřímé, ale faktické  -  odchovance E. Moravce, monstrkolaboranta protektorátu, kteří dnes o sobě  tvrdí, že s tím vším neměli a nemají nic společného. Že se jen kdysi přihlásili do KSČ, aby spasili a zachránili českou společnost. Kdo by jim to ale měl věřit? A na základě čeho?  A kdo by je to měl naučit? Doufejme,  že  tento nový film poskytl mnoha lidem příležitost zamyslet se nad podobnými otázkami.  Buďme rádi, že byl natočen.  

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)