Svátek má: Bohuslava

Zprávy

Velikost textu:

Dopisy z Vídně: Bohužel ne vždy a ne každého můžeme dát do karantény

Dopisy z Vídně: Bohužel ne vždy a ne každého můžeme dát do karantény

Byli jsme disciplinovaní, rozumní, poslušní všech příkazů i zákazů. Vytrvalí. Pozitivně myslící… Celé dlouhé týdny, po dobu korona-karantény, píše naše dopisovatelka z Vídně.

Fronta pžed hobby marketem
25. května 2020 - 06:20

Ale naše duše přímo „pištěla“  po návratu do toho dne, na jaký jsme byli zvyklí. Na který jsme si někdy stěžovali, kterým jsme byli převálcováni, ve kterém jsme se hádali, smáli, šli si na nervy, tulili se k sobě, oslavovali s přáteli své i jejich svátky, u kávy nebo sklenky vermutu nakláněli k sobě hlavy, aby nikdo naše důvěrné šeptání nezaslechl…

Každý z nás po tom dnu „D“ toužil. Věděl už, co udělá „jako první“. To rozhodování nebylo tak lehké, jak by se zdálo. Po kterém z toho „zakázaného ovoce“ sáhnout nejdříve?

Já se rozhodla pro kytky… Týden po opatrném přechodu k normalizaci jsem ještě čekala, tušíc, že stovky stejně smýšlejících se vydají na stejnou pouť.

A pak jsem konečně stála před otevřenými branami OBI, s velkým zahradním centrem uvnitř. V řadě na nákupní vozík… Před vstupem do prodejny… Před prodavačem, který dezinfikoval mé ruce i vozík. Všechno v odstupu 1,5 m kdy si člověk uvědomil, že ta vládou zdůrazňovaná nutnost mít trpělivost, nebyla jenom prázdnou frází.


Bylo vidět, že nabádání k solidaritě, ohleduplnosti  a dodržování bezpečnostních předpisů v  boji proti koronaviru, nám vešlo do krve. Proto jsem se „ohleduplně ploužila“ za manželským párem, který se nedokázal rozhodnout, jestli půjde vpravo, vlevo nebo přece jenom rovně. Žluté pásy na podlaze a zákaz předjíždění,  umožnili všem nerozhodným vzít si dost času  k přemýšlení…Jaký účinek to mělo na ty rozhodné a organizované, nechci radši popisovat.

Občasné výkřiky hrůzy, vykřikované jednou živou bytostí, ke které se druhá živá bytost přiblížila o dvacet centimetrů těsněji než je předepsáno, které echo ve vysoké hale vracelo jako v tyrolských skalách, mne vyděsily natolik, že jsem při manévrování s vozíkem narážela do regálů častěji, než normálně.  

V prostoru pod širým nebem mne uvítala ta vytoužená směs jarního zboží… vůně i barvy květů, sazenic, stromků…. Zapomněla jsem v tom ráji na skutečnost, že letošní pravidla se oproti těm loňským značně změnila.



První malér nastal při „přivonění“ . Letos se objevil zvláštní druh pelargonie. S vůní růže, citrusu, jablek, levandule….  Na ceduli v květináči to sice bylo uvedeno, ale no tak nevyzkoušej si to,  že…? Za tím, účelem  jsem si z ochranné masky uvolnila špičku nosu a vdechla zvláštní verbenovou vůni  růže a citrusu. Z dalšího ověřování  mne vytrhl zahradník. Hlasem, který prozrazoval jeho vedoucí funkci přes šnytlík a petržel, mne upozornil, abych si okamžitě natáhla masku přes nos. Což jsem provedla a ješte se i omluvila. V rozpacích jsem se vzdálila tak rychle, že jsem u dalšího pultu  narazila vozíkem do paní vedle mne.  Při této kolizi se jí převrátil květináč s kopretinamia mne se svezla maska pod bradu….Při pokusu dát rychle všechno do pořádku, se mi z ní utrhla gumička.  

Prodavač, vynořivší se nečekaně z hortensií, napomenul paní  za nedodržování odstupu (chuděra nevinná, slízla to za mne, také ji ta nespravedlnost patřičně ohromila) a mne obvinil „z úmyslného ohrožování na životě druhých lidí“.

Maska mi visela na levém uchu… z muškátu ve vozíku se mi ulomil jediný rozkvetlý stonek…. a do toho všeho začal drnčet mobil….

Zaječela jsem na ochránce předpisů, ať se mírní ve svém tónu (ten svůj jsem přehlédla ) Jestlipak  ví, že podle nejnovějšího výzkumu virologové varují před nošením gumových rukavic, protože je pod nimi ta nejvýživnější půda na rozmnožovaní bakterií….?!  Zmizel po této informaci mezi hortensiemi dříve, než jsem ho stihla obvinit z infikování rajčatových sazenic. Předem mne ale zdrtil pohledem, kterým dal jasně najevo, co si myslí o virologovi i o mně.  A bylo po náladě….

Nebýt mé dcery Martiny, kterou jsem přivolala způsobem, jakým oznamují sirény neštěstí v dolech, byla bych odešla jenom s  tím nalomeným muškátem.  Převzala celou akci do svých rukou. Na uši mi zavěsila náhradní masku, kterou má vždy v kabelce, protože je předvídavá a myslí na všechno. (Jaké štěstí, že zdědila pár génů i po svém otci…) Vozíky jsme odstavily, kytky vybíraly v předepsané vzdálenosti. K pokladně jsme se pak posouvaly od jednoho žlutého pásu ke druhému tak disciplinovaně, že u cíle jsem už byla blízká udušení. V polomrákotném stavu jsem chtěla platit nejdříve s E-Card, pak  s řidičským průkazem. Jakmile totiž člověk skloní hlavu, pára nastrádaná pod maskou mu okamžitě zamlží brýle.

Že jsem těm všem, také napůl udušeným v řadě za mnou, nebyla sympatická, bylo jasné ze zvyšujích se obrátek kolektivního funění. Což mi na rychlosti také nepřidalo.

Ven z haly … ten první doušek kyslíku …. z plných plic  sice až v autě, po sundání masky. Než moje dcera naskládala kytky do auta, než si odstála frontu při vrácení nákupního vozíku…. jsem se z toho  prvního výletu vzpamatovala.

Po této akci jsem ale tu následnou, s úmyslem projít se po nějakých obchodech ve Vídni, abych shlédla „módní jarní zboží“, odložila na neurčito.

Ono jsou  totiž nákupy - a nákupy. Na některé musí mít člověk čas, náladu, volnost k pohybu, tempo neomezené…

Musí mu být dovoleno použít hmat i čich. A nemyslet u toho na žádné ohrožení….

Ty přísné předpisy tají jako sníh na slunci. K neuvěření rychle, když se vezme, že se s nimi počítalo nejméně do konce roku. Takže snad i ty „ochranné masky“ budou záhy patřit k něčemu, co se „už nenosí“…


Zároveň s nimi bychom měli ale odložit i ty, které nosíme často po mnohá léta. Pod kterými skrýváme „bacily“  mnohem nebezpečnější než jakýkoliv virus. Na které se sice neumírá, ale které berou radost ze života najenom našemu okolí, ale často i nám samotným.

Jenom  ten „zdravý odstup“ bychom si snad měli i nadále ponechat… Ten totiž,  v přeneseném slova smyslu,  znamená ohleduplnost a respekt.  Většina z nás s tím neměla problémy nikdy, mnozí k nim v tom krizovém období znovu našli cestu.

A ti, kteří se přizpůsobit nedovedou anebo prostě se přizpůsobit odmítají, potřebují nutně nějakou vakcínu. Měla by se jim ale naočkovat bez prodlení. U takových případů se totiž nesmí ztrácet čas.  Jsou totiž velice nakažliví. A bohužel, nemáme vždy tu možnost, dát je do karantény….

(rp,prvnizpravy.vz,foto:arch.)