Svátek má: Erika

Komentáře

Jan Campbell

analytik, publicista

Kam to kráčíme, rodiče - učitelé?

S blížícím se výročím 75 let od ukončení druhé světové války se zvyšují snahy o přepsání historie, finanční prostředky na šíření přepsané historie a úroveň emocí a strachu u těch osob (ností), které si neuvědomují pravdivost pochyb o kvalitě společnosti, v níž žijeme.

Kvalita společnosti nemůže být vysoká, je-li možné být veřejně nebo jinak a citlivěji ostrakizován, je-li možné zastrašovat občany, kteří by rádi podporovali a rozvíjeli pluralitu názorů s pomocí zahraničních zdrojů a faktů týkajících se nejstrašnější války v moderní historii lidstva. Do třetice, mohou-li politici ignorovat fakta Eurostatu a z nich vyplívající trendy.

Podle Eurostatu utrácí české domácnosti na bydlení 25,2%  a na vzdělávání 0,5%.   Celkově v EU výdaje domácností za vzdělání postupně rostou, ale málo. Ve všech zemích V4 se zvýšily výdaje domácností na bydlení podobně jako v ČR, s výjimkou Maďarska. Tam se nepatrně zvýšily výdaje na dopravu, a na volnočasové aktivity.

Proto není divu, že jak píše Jiří Mach (Právo, 8.2.2020), školky se potýkají s generací roztěkaných, předškolní vzdělávání dětí se komplikuje. Civilizační proměny i obrat v přístupu k výchově rodičů se podepisují na nižší soustředěnosti dětí v mateřinkách. Navíc jsou třídy naplněné, což situaci učitelek ještě ztěžuje. Proto není divu, co říká zkušená kantorka s mnoholetou praxí, nejenom ze školky v Praze 10: Vůbec nerozumí jednoduchým pokynům. Řeknu jim, otočte se na druhou stranu a nikdo nereaguje. Nejsou schopné chvíli udržet pozornost. S tím jsem se ještě nesetkala. Asi mají příliš podnětů. Stačí si zajít do obchodu a je to na ně strašný nápor. Jinými slovy: Letošní ročník se vymyká zkušenosti, představuje však pro vědoucí dávno představitelné výsledky neorganických vzdělávacích a dalších reforem.

Připomínám generaci dětí v mateřinkách, protože je to ona, která nabízí zrcadlový obraz svých rodičů, jejich úroveň vzdělání, výchovy a komunikačních schopností, včetně jazykových. Úroveň uvedené trojice také definuje objektivně kvalitu a rozměr předpokladu pro pochopení současného světa, tím samozřejmě i minulosti a představitelné budoucnosti.

Úroveň a kvalitu společnosti dokazuje i kvalita koronavirové frašky medií a veřejnosti. Místo toho, aby veřejnost vytvořila tlak na média a jejich vlastníky s požadavkem a potřebou věcného vysvětlení označení koronaviru ve škole, rádio, TV, jako souhrnného označení pro čtyři čeledi virů, které způsobují onemocnění u zvířat a lidí s různým stupněm závažnosti včetně možnosti úmrtí, jsme nuceni být svědky vědomě tvořené hysterie, růstu podezírání, nenávisti, ale i růstu konspiračních teorií, propagandistického blábolení a mlžení politiků.

Přitom by stačilo veřejnosti sdělit něco podobného jako, že kdyby šlo o útok biologickými zbraněmi proti Číně, čínská vláda musí mlčet. Nelze totiž prokázat na základě jedné z výhod biologických zbraní, pramen a příčinu výskytu viru. O příčině příčiny nemluvě. Proto nebudeme nikdy slyšet ani číst o obvinění pachatele. Nikdy neuvidíme jeho obraz, kromě případu, že by autor nebo kolektiv autorů viru se sám přiznal. Za to budeme slyšet a mít možnost číst ještě dlouho kritiku politického vedení ČLR. Ale nic o tom, co a jak by dělala nebo mohla dělat jakákoli vláda členského státu EU nebo EK. Proč? Žádná vláda v Evropě totiž nemá možnosti a schopnost dnes jednat tak, jako t.č. jedná vláda ČLR v krizové situaci.

V souvislosti s epidemií by rodiče - učitelé mohli svým dětem - žákům nabídnout malou lekci v historii a připomenout například, kdo to byl Karel Raška (1909–1987). Tento český voják, lékař a epidemiolog, zakladatel moderní československé epidemiologie, byl vedoucím Divize sdělných nemocí Světové zdravotnické organizace (WHO). Je autorem konceptu epidemiologické bdělosti, kterou WHO přijala v roce 1968 mezi základní epidemiologické metody celosvětového působení. V roce 1984 mu Anglická královská lékařská společnost udělila Jennerovu medaili. Ta je v oblasti boje proti infekčním chorobám považována za nejprestižnější ocenění na světě.

Studenti univerzit a středních škol mohli dávno zadat otázky Ústavu organické chemie a biochemie ČSAV. Ten se nechal slyšet a nechal psát, že lék proti ebole (remdesivir), vyvinutý na základě našich patentů (Tomáš Cihlář, následník A. Holého), je pravděpodobně použitelný proti aktuální nákaze koronavirem. Ústav nesdělil nic o srovnání patentů, včetně toho z 25. Dubna 2003 (číslo patentu US7220852B1). Ani o simulaci na univerzitě Johna Hopkinse týkající se postupu při vzniku pandemie koronaviru. Ani o získání dotace britské laboratoře Pirbrigh´t Institute na vytvoření lidských vakcín. Sdělení institutu z 15.11.2019 je nutné hodnotit v kontextu patentu číslo EP3172319B1 na využití koronaviru jako vakcíny pro léčbu a prevenci řady respiračních omezení, včetně bronchitidy. Ústav organické chemie a biochemie ČSAV také nesdělil, podle mého sledování médií, zda a jak byl lék vyzkoušen, a zda byl někam, a když ano, komu byl dodáván. Skutečností podle mých informací totiž je, že ebola skončila dřív, než lék byl k dispozici. Nabízí se otázka: skončila ebola sama od sebe?



V doplnění uvedených faktů by neuškodilo se zamyslet také nad obsahem a smyslem slova solidarita. Byly by uvedené otázky a požadavky vznešeny širokou rodičovskou a učitelskou veřejností v zájmu dětí, žáků a studentů, dostal by premiér Babiš a s ním i vláda lekci, která by mohla zlepšit jejich vnímavost a schopnost podívat se za okraj české kotliny nebo rybníka.

Proč se zmiňuji o solidaritě? Není to kvůli osobnímu hodnocení konání premiéra jako neomluvitelném, které samozřejmě veřejnost z mnoha důvodů rychle zapomene, ale kvůli třem skutečnostem: 1) Solidarita jako soudržnost sobě rovných stojí v protikladu k představě panství a moci jednoho nad druhými. 2) Demokratickým společnostem chybí soudržnost. 3) Společenský, technologický a konkurenční vývoj ve světě drasticky omezil počty v odborech organizovaných pracujících a vede k oslabení možností skupinové solidarity. Proto lze všeobecně konstatovat, že potřeba solidarity klesla, schopnost soucítit mizí a emocionalita roste. Deficit solidarity zamlžují politici a jejich poradci tzv. mezigenerační solidaritou: zaměstnaní lidé musí věnovat část svých příjmů na platbu do systému sociálního pojištění.

Z podstaty věci se ale nejedná o solidaritu v pravém slova smyslu. Proč? Protože není dobrovolná, vzájemná a vymáhá se na základě zákona. Mlžení politiků a expertů nezmění však nic na skutečnosti, že solidarita zůstává a zůstane i nadále významnou etickou výzvou pro všechny obyvatele Planety. Především i proto, že politický dialog se oslabuje, někde dokonce mizí, tradiční diplomacie se přesouvá v tzv. vyspělých státech z MZV směrem na ulici a přírodní a technologicko - vědecká rizika a nebezpečí pro lidstvo rostou. Proto se nabízejí otázky: Kdy jindy než v nouzi se máme možnost upřímně spolupracovat a soucítit? Co přijde příště, když nelze v představitelné době očekávat klid ve světě?

Jednu z možných odpovědí by měla nabídnout zamýšlená autorem příspěvku jednodenní regionální konference koncem dubna t.r.

Prezident Trump ví více, než si myslíme a můžeme vědět. Proto již indikoval, že až bude teplo, koronavirus zmizí. Současně prezident dal svému tureckému kolegovi Erdoganovi málo času na odpověď na otázku, jak dlouho si chce a bude hrát s ohněm. Že to myslí vážně dokazuje nedávný článek nazvaný Sultán a Solejman v izraelském deníku Makor Rishon ((מקור ראשון, První zdroj, založeném v roce 1997).  Autorem příspěvku je Pasit Rabin. Tenor příspěvku lze popsat jednou větou a jednou otázkou s velkým významem a varováním: Sultánův šéf turecké rozvědky Fidan a iránský nebožtík Solejman, oba vedli hybridní válku v Iráku a Sýrii. Kde je dnes Solejman?

Prezident Trump (zatím) nekritizoval lékařskou péči o cizince nakažených koronavirem ani po té, co včera zemřel(a) první občan(ka) USA v ČLR. Proč? Podle mého hodnocení veřejně dostupných informací mimo jiné proto, že Číňané vyjasňují původ a obsah kartonů (7?) zakopaných v hloubce 1,5m na území rychle opuštěného USA konzulátu ve Wu-chanu. V tomto městě provádí současně žurnál JAM (emergency medicine) průzkum!

Prezident Trump nekritizoval po vyhraném impeachmentu ani svého spolupracovníka, specialistu na Ukrajinu a svědka v procesu impeachmentu, generála Alexander Vindmana. Neztrácel čas, vyhodil ho z práce v Bílém domu i se svým dvojčetem-bratrem Jevgenijem v doprovodu ochranky. Bratr – voják neměl nic společného s Ukrajinou a Ruskem, nebyl ani svědkem, seděl prostě za svým bratrem při jednání během výslechu. Do třetice všeho dobrého i zlého, prezident Trump odvolal velvyslance USA u EU, hotelového magnáta Gordon Sondlanda. Ten finančně podporoval prezidentskou kampaň. Byl za tuto pomoc odměněn prezidentem funkcí velvyslance v Bruselu. To zcela určitě neznamená, že EK by se mohla vydat na starou a vyšlapanou cestu k USA. Nebože by mohli pánové Hamáček a Babiš si opravdu myslet, že se vyhnou 2% příspěvku do NATO. Tento zcela nesmyslně vysoký příspěvek představuje pro ČR hřebík do rakve státního rozpočtu a podpoří chudobu v ČR.

Skutečnost, že válka v Iráku přišla USA skoro na dva bilióny dolarů, jak uvedla profesorka Neta C. Crawfordová na serveru Defence One (zamřeném na otázky obrany), že celkové výdaje na války vedené USA po 11. září dosáhly již 6,4 bilionu dolarů, nebo že péče o veterány stála 437 miliard USD, nepřinutí prezidenta Trumpa slevit nic ze svých požadavků.

Pro české politiky a všechny ty, kteří prodali zájmy ČR z jakýchkoli důvodů a mají ještě špetku rozumu by mohlo výše uvedené být varováním a výzvou - dvakrát měř a jednou řež. Mezinárodní vztahy se totiž řeší na základě národních zájmů, bez emocí a etického kodexu. Proto nelze nic slibovat spojencům, proto nelze mluvit ani o zradě v případě zklamání. Zradě na Jaltě, či Jaltské, jak se snaží přesvědčit svět Poláci, či Mnichovské dohodě, často používané jako vysvětlení nebo alibi. Analogicky to platí i pro Benešovy dekrety. Ty je nutno hodnotit ve spojení s dekrety na Slovensku a v Maďarsku v kontextu historie a jejího přepisu. Platí to i pro současnou rusofobii, přejmenovávání náměstí, zneuctívání památníků spojených s dobou, kterou aktivisté osobně nepoznali. Možná ani jejich rodiče nebyli v té době na světě.  O to více to platí pro přepisování začátku a konce druhé světové války. Proto se ve poslední časti příspěvku krátce zmíním o této problematice, která představuje nebezpečný instrument v moderní válce vedené proti Ruské federaci.

Ostrý, na emocích a falzifikaci faktů založený útok s polemickým charakterem se totiž transformoval do bojiště. Jak víme, na bojišti když jde o život, je každý prostředek dobrý, vše je dovoleno. Informační válku, která představuje válku smyslů a historické paměti, je možné vést pouze v debilizované společnosti. Ta ji může jenom prohrát, nebude-li předem a jinak odstraněna z šachovnice a vržena do zapomenutí. Eurostat data mluví sama za sebe.

Protože jsme se octli na bojišti války smyslů a historické paměti, kde je prakticky vše dovoleno, včetně lehce možného zneužívání emocionálního potenciálu člověka, nabízím v zájmu mladé generace a pro vyvážení argumentů veřejně právních médií devět málo v nich diskutovaných událostí a zdrojů týkajících se vzniku a konce druhé světové války:
1) Locarnská dohoda 1925. Vedlejšími účastníky konference, jejímž cílem bylo udržení versailleského systému, bylo ČSR a Polsko. Došlo jen k dohodě o územním status quo na západní hranici (tzv. rýnský garanční pakt), zatímco s Polskem a ČSR uzavřelo Německo jen smlouvu o smírčím vyřizování sporů. 1936 Německo smlouvu vypovědělo. 2) Roční platební moratorium pro Německou říši z roku 1930 (J. Mullins – Secrets of the Federal Reserve System, NY. 1952), 3) Odmítnutí ratifikace Versailleské smlouvy Senátem Spojených států. (Novus ordo seclorum, 12.01.2020: Pensylvánský senátor Philander Knox řekl Wilsonovi: Pane prezidente, po důkladném zvážení jsem dospěl k názoru, že tato smlouva není předzvěstí míru, nýbrž války, války, která bude mnohem ničivější než ta, již jsme právě ukončili). Senátor měl pravdu podobně jako zkušení světoví diplomaté v roce 1931-32, kteří vyjádřili očekávání druhé světové války. 4) Zápis Josefa Goebelse z 8.12 a z posledního týdne 1932. 5) Německo jako hostitel Olympijských her 1936 představuje uznání jako plnohodnotný člen západního společenství. 6) Rozdělení ČSR z 29 - 30.9.1938 umožnilo využití vojenské průmyslu a techniky Hitlerem. 7) Otto Lehmann - Russbüldt (1873 – 1964), Aggression: The origin of Germany's war machine, London: Hutchinson, 1942. 8) Splnění slibu daného Hitlerem bance Schroeder: Zlomení moci odborů. 9) William Raymond Manchester (1922 – 2004), The Arms of Krupp: The Rise and Fall of the Industrial Dynasty that Armed Germany at War (1968).

Existují i další významná fakta. 1) Sdělení z 30.9.1933 v The Daily Herald o rozhodnutí Bank of England o finanční pomoci nacistům. 2) Kodaňská jednání 28.12.1934 týkající se vydání 500 milionů zlatých dolarů Německu, z nichž 150 milionů bylo určeno Polsku. 3) Setkání 16. srpna 1939 Rosenbergera a Barona William Sylvester de Ropp (1886 – 1973), jednoho z nejvlivnějších a mysteriózních britských tajných agentů té doby zapojeného do jednání s Německem. De Ropp mimo jiné dokumentárně prohlásil (v překladu autora), že Polsko je pro Anglii výhodnější jako mučedník, než jako existující stát.

Roli Polska pochopí lehce ten, kdo hraje šachy a ví, že každá figura na hrací ploše existuje pouze v rámci svých hracích kombinací. Protože Německo a Polsko byly stejné barvy, rozhodla o osudu Polska silnější figura, Německo, ne SSSR. Spojovat osud Polska a svádět vinu na SSSR se mi jeví jako laikovi, co se týče historie, neudržitelné. Neudržitelnost podporuje skutečnost, že Liga národů neodsoudila SSSR jako agresora. SSSR měl právo hrát svoji hru proti nepříteli. To podporuje také kniha The Game of the Foxes, autora Ladislas Farago (1906 – 1980). Fargo byl dopisovatelem amerických listů v Evropě, profesionální zpravodajec válečného námořnictva USA, který se zabýval západní výzvědnou a protišpionážní službou, včetně činnosti Abwehru nacistického Německa.

Nastal proto nejvyšší čas pro svět, historii a samotného prezidenta Putina začít veřejně konat podle zákona, který formuloval britský historik, teoretik a filosof dějin Arnold Joseph Toynbee (1889 – 1975), a který ve státně poltické praxi znamená, že národ, který propouští údery a neodpovídá na výzvy, přestane existovat.

Povolení zveřejňovat archivní dokumenty je podle osobního přesvědčení, první, ne však poslední ruská preventivní akce. Plánované přednáškové výlety ruských historiků, například do Prahy na seminář plánovaný na 16. dubna t.r. v Ruském kulturním a vědeckém centru mnoho nepomohou. Pro ruské historiky návštěva Prahy bude, s pravděpodobností hraničí s jistotou, zklamáním, nejsou-li příslušníky tzv. páté kolonie. Proč?

Odpověď je komplexní a může být samostatným příspěvkem. Proto úspěch či neúspěch akce a podobných by měl být výzvou pro analýzu struktury přítomných na akci a důvodem dotazu nasměrovaného k vedení centra v Moskvě i v Praze. To i proto, že premiér RF podepsal koncem ledna t.r. pro mnohé zajímavý vládní příkaz. Týká se sestavení skupiny úředníků - specialistů MV, MZV a dalších a vstoupil v platnost 7.2.2020 na přechodnou dobu. Skupina úředníků obdržela úkol plnohodnotně informovat prostřednictvím návštěv v zahraničí tam žijící ruské občany o programu týkajícího se pomoci při návratu do Ruska. Nejsem věštec, ale mohu si představit, že příkazu budou následovat další. U jednoho z mnohých může být cílem ztížit, nebo v některých případech zcela vyloučit vydělávat peníze v RF na státem financovaných projektech a smlouvách, převádět mnohem větší zisky, než ty, kterých je možné dosáhnout za stejné nebo podobné práce a služby v zahraničí, a žít z nich v zahraničí. Krátce, připomenout staré přísloví: Kdo radosti doma nemá, marně ji ve světě hledá.

Uvedené včetně přísloví platí i pro Běloruského prezidenta a jeho vládu. Vše, co prohlásil včera, bude hlásit zítra a pozítří po jednání v Soči s prezidentem Putinem není nic jiného než vzduch. Fiasku, se kterým se vrátil do Minska, se mohl při větší porci selského rozumu vyhnout. Vztahy mezi státy již dnes určuje a v budoucnu bude téměř výlučně určovat obchod a jeho vojenské zabezpečení. Dobré či špatné sny o integraci patří do kategorie iluzí. Ty zcela ignorují vývoj ve světě. Platí to i pro požadovanou hlubší integraci členských států EU. Doporučuji proto, nechlácholit se těšínskými jablíčky, to jest planými sliby těch t.č. u moci!

Připomínám těšínská jablíčka rodičům a učitelům majících vnitřní potřebu omezit na minimum výskyt v ČR případu z Polska, popsaný novinářem Janusz Schwertnerem v reportáži nazvané Láska v časech moru. V listopadu 2018 se dověděla matka o pocitu svého dítěte o sexuální orientaci. Nekriticky respektovala jeho cítění a podpořila své dítě i ve změně jména. Wiktor se ostříhal nakrátko, změnil šatník, jeho tranzici ale nerespektovali spolužáci učitelé, ani ošetřující lékař po pokusu Wiktora se zabít na silvestra 2018. Spolužáci, učitelé i lékař mluvili o něm jako o Wiktorii: Wiktorie upřednostňuje dívky, napsal lékař ve zprávě.

Je to menšinová ideologie LGBT, kterou ve spojení s nevzdělaností a nevychováváním v rodině považuje nejenom polský arcibiskup Marek Jędraszewský za duhový mor či nákazu. Zmiňuji se o případu sexuální tranzice u dětí a dospívajících proto, že člověk se vyvíjel v podmínkách nedostatku, někdy až kritického v počtu jen o dva řády nad vyhynutím.

Na takový vývoj jsou uzpůsobeny všechny mechanismy v těle. Jsou konstruovány tak, aby dokázaly kompensovat nedostatek. Organismus v nedostatku, stresu a zátěži vytváří látky, které mění citlivost a vnímání. V mozku jsou to endorfiny, endogenní morfiny. Tím se udrží psychická stabilita a celková reaktibilita do doby, než se vše vyřeší a vrátí do obvyklých mezí. Kromě toho je vědecky dokázáno, že s trvalým dostatkem nebo dokonce nadbytkem si organismus člověka neumí poradit. Dochází k překompenzování s následky, o čemž jsem psal v příspěvku Pláč a skřípání zubů (4.1.2020).

Při pohledu na data Eurostatu a ve srovnání s trendy v klíčových mimoevropských státech včetně ČLR a RF se mi zdá, že pro většinu dětí nejenom v ČR dvanáctá hodina odbyla. Následky, které s sebou nese šířící se absence znalostí v matematice, současné přepisování, neznalost a výuka historie bez ideové složky, se budou prezentovat sbírkou různorodých, módně politicky zabarvených výkladů, prázdných frází a myšlenkových stereotypů. Jimi vybavený mladý člověk nebude mít reálnou šanci zvýšit a udržet si kvalitu znalostí, vědění a návyku k odpovědnosti, nutných pro obsazení místa a figury s velkou hrací kombinací na nové regionální politicko – hospodářské a geopolitické šachovnici. Souhlasu netřeba.

Jan Campbell