Dodavatelské řetězce bývaly ještě před několika lety vnímány hlavně jako technický problém logistiky, výroby a mezinárodního obchodu. Pandemie covidu, energetická krize i současné konflikty však ukázaly, že ve skutečnosti jde o jednu z nejmocnějších geopolitických zbraní současnosti. Stačí jediný uzavřený průliv, jediná přerušená dodávka nebo jediné administrativní omezení exportu a celé průmyslové sektory se mohou během několika týdnů dostat do paralýzy.

Právě na tento trend upozorňuje americký analytik Richard Weitz v komentáři pro magazín The National Interest. Ve svém textu popisuje, jak se svět přesouvá do éry „války o dodavatelské řetězce“, v níž se ekonomická závislost stává nástrojem nátlaku silnějším než mnohé klasické vojenské operace. 

Weitz upozorňuje, že současná krize kolem Hormuzského průlivu pouze připomněla, jak snadno lze manipulovat globální ekonomikou. Írán dokáže krátkodobě vyvolat ropný šok a zvýšit ceny energií. Podle autora však představuje mnohem větší hrozbu Čína, protože její vliv zasahuje téměř všechny klíčové průmyslové oblasti současného světa.

Právě zde začíná problém, který západní státy dlouhá léta ignorovaly. Čína totiž systematicky budovala dominanci nikoli pouze ve výrobě levného zboží, ale především v kritických částech průmyslového řetězce. Nejde pouze o montovny nebo spotřební elektroniku. Peking získal zásadní vliv nad těžbou a zpracováním strategických surovin, výrobou polovodičů, baterií, farmaceutických látek i základních komponent moderních technologií.


Velmi důležitý je i citát čínského prezidenta Si Ťin pchinga z roku 2020, který Weitz připomíná. Čínský vůdce tehdy prohlásil, že je třeba „posílit závislost mezinárodních výrobních řetězců na Číně“ a vytvářet schopnosti odstrašení založené na možnosti přerušit dodávky zahraničním partnerům. Jinými slovy řečeno, čínské vedení otevřeně přiznává, že ekonomická provázanost má sloužit jako geopolitická páka.

Západ financoval vlastní závislost

Největší ironie současné situace spočívá v tom, že si Západ tuto závislost vybudoval sám. Desítky let evropské i americké firmy přesouvaly výrobu do Číny kvůli levné pracovní síle, nižším ekologickým standardům a státním subvencím. Politici přitom veřejnosti tvrdili, že globalizace přinese stabilitu a vzájemnou prosperitu. Ve skutečnosti však vznikl systém, v němž se demokratické státy staly závislými na autoritářské velmoci.

Tento model fungoval do chvíle, než se geopolitické napětí začalo zvyšovat. Teprve nyní si západní vlády uvědomují, že obrovská část strategické výroby je koncentrována právě v Číně. A nejde o okrajové oblasti. Čína dnes dominuje například výrobě lithium iontových baterií, které jsou klíčové nejen pro elektromobily, ale také pro drony, vojenské systémy, počítače a moderní komunikační technologie.

Další kritickou oblastí jsou vzácné kovy a minerály. Peking v minulých letech omezoval export gallia a germania používaných při výrobě polovodičů nebo antimonu, který je důležitý pro zbrojní průmysl. V některých případech přitom prakticky neexistuje rychlá náhrada.

Čínská strategie navíc nekončí u samotné výroby. Weitz upozorňuje také na masivní státní podporu čínských firem prostřednictvím levných úvěrů, daňových úlev a skrytých subvencí. To umožňuje čínským výrobcům dlouhodobě prodávat za ceny, kterým konkurence ze Západu jen obtížně čelí.

Výsledkem je postupná likvidace zahraničních konkurentů. Jakmile místní průmysl oslabí nebo zanikne, vzniká závislost na čínských dodávkách. Přesně tento mechanismus dnes Západ dohání v oblasti baterií, farmaceutických látek nebo elektronických komponentů.

Mimořádně citlivým tématem je také propojení čínského státu, armády a soukromých firem. Weitz připomíná strategii „vojensko civilní fúze“, v jejímž rámci jsou společnosti nuceny předávat technologie a informace čínským úřadům a armádě. Západní firmy tak často spolupracují s partnery, kteří nejsou skutečně nezávislými soukromými podniky, ale součástí širší státní strategie.

Ekonomická válka bez výstřelů

Nejnebezpečnější na celé situaci je skutečnost, že tato forma konfliktu probíhá prakticky neviditelně. Nejsou slyšet exploze ani výstřely, ale důsledky mohou být stejně ničivé jako při klasické válce.


Západ navíc podle kritiků stále reaguje příliš pomalu. Spojené státy sice spustily iniciativu Pax Silica zaměřenou na budování dodavatelských řetězců nezávislých na Číně, ale obnova vlastního průmyslového zázemí bude trvat mnoho let. V Evropě je situace ještě komplikovanější, protože řada států stále upřednostňuje krátkodobé ekonomické zájmy před strategickou bezpečností.

Richard Weitz ve svém komentáři upozorňuje i na další paradox. Americké programy na podporu domácí výroby podle něj často nepřímo pomáhají právě čínským subjektům. Čínské firmy totiž využívají dceřiné společnosti, komplikované vlastnické struktury nebo úvěrové vazby, díky nimž mohou čerpat výhody určené původně pro podporu amerického průmyslu.

To ukazuje hlubší problém současné globalizace. Formální vlastnictví už často neodráží skutečné mocenské vztahy. Kontrola nad dodavatelským řetězcem může být mnohem důležitější než přímé vlastnictví firmy. A právě v této oblasti podle autora Čína výrazně předběhla Západ.

V závěru svého textu Weitz poznamenává, že pokud Írán udržuje Washington vzhůru několik nocí, Čína by ho měla držet vzhůru celou generaci. Tento výrok dobře vystihuje proměnu dnešního světa. Hlavní střet 21. století nemusí probíhat na bojištích, ale v přístavech, továrnách, datových centrech a logistických uzlech.

Ekonomická závislost se totiž stává novou formou strategické zranitelnosti. A Západ nyní bolestivě zjišťuje, že ve jménu levnější výroby a vyšších zisků postupně odevzdal část své ekonomické suverenity do rukou mocnosti, která obchod nevnímá pouze jako podnikání, ale jako nástroj geopolitického boje.



Zdroje: 1. The New Age of Supply Chain Warfare; 2. US China Economic and Security Review Commission