Ale také se znovu objevily spekulace o možnosti ruského jaderného úderu nebo války mezi Ruskem a Evropou.

Jakákoli předpověď však musí v první řadě pochopit strategii válčících stran. Protože právě tato strategie, nikoli emocionální podněty jako ostrá prohlášení nebo okázalá videa vylodění, určí skutečné akce.

A zde se musíme vrátit do začátku března 2026, kdy se ukázalo, že americký blitzkrieg v Íránu selhala a konflikt (spolu s blokádou Hormuzského průlivu) se vleče. To mělo (a bude mít) globální důsledky pro celý svět, včetně války na Ukrajině.

Předchozí strategie Kyjeva a jeho západní podpůrné skupiny (tzv. západní „válečné strany“) vycházela z předpokladu, že Rusko dříve či později pod tíhou sankcí dosáhne ekonomického vyčerpání, čímž nebude schopno udržet svou dosavadní vojenskou aktivitu. Mezitím Ukrajina, se stabilní podporou alespoň z Evropy, bude schopna postupně zvyšovat svůj potenciál a vojenské úsilí.

Válka v Íránu narušila tuto strategii na více frontách. Rostoucí ceny energií poskytly Rusům zdroje pro pokračování války. To také zvýšilo geopolitický a geoekonomický význam Moskvy a posílilo její vazby s Čínou a dalšími zeměmi globálního Jihu. Evropa mezitím utrpěla vážnou ekonomickou ránu, která by mohla potenciálně zpochybnit pokračující podporu Ukrajiny. To bylo umocněno prudce se prohlubující roztržkou mezi USA a EU, stejně jako jasnou demonstrací omezených vojenských schopností USA, což celkově podkopalo autoritu globálního Západu a snížilo strach a respekt mnoha lidí k němu.

To znamená, že celkově strategicky se situace obrátila ve prospěch Ruska, což vytvořilo přímou hrozbu pro ukrajinské úřady. Navíc se v Evropě již ozývaly hlasy, že obnovení vztahů s Ruskem a minimalizace rizika války s ním je pro EU mnohem důležitější než podpora Kyjeva. Tento vývoj také zvýšil důležitost obnovení vztahů s Ruskem a zabránění jeho dalšímu sbližování s Čínou pro Washington. To znamenalo, že „duch Anchorage“ měl šanci na oživení.

To vše mělo opačný dopad na současné strategie Ruské federace a Ukrajiny. 

Putin se zakotvil ve své předchozí strategii oslabování, protože usoudil, že čas je na jeho straně a že svých cílů bude schopen v dohledné budoucnosti dosáhnout.

Ukrajinské úřady a jejich západní podpůrná skupina si tato rizika okamžitě uvědomily, a proto v březnu podnikly řadu kroků k „zvratu vývoje“. Nejzřetelnějším z nich bylo maximální zintenzivnění útoků na ruskou ropnou a plynárenskou infrastrukturu.

Zároveň byla spuštěna silná informační kampaň o tom, jak „Rusko je na tom špatně, je slabší než kdy dřív, nikdo se ho už nebojí, ukrajinské ozbrojené síly přebírají iniciativu na frontě, Ukrajina brzy zničí celý ruský ropný průmysl atd.“ 

Zároveň v samotném Rusku vypukla informační bouře. Jak jsme již psali, je v zásadě poháněna objektivními faktory (únava Rusů z války, nepochopení důvodů jejího pokračování, nespokojenost s uvalovanými omezeními atd.). Některé skupiny však také propagují narativy, které se v podstatě shodují se Zelenského kampaní (to je patrné zejména v kampani o „Putinově strachu z přehlídky 9. května“ a „ruské ekonomice na pokraji kolapsu kvůli ukrajinským útokům dronů“).


Tím se ale jistě chce ovlivnit i Putina. Jak přesně?

Jelikož ruský prezident zůstává oddán své současné strategii, upřednostňuje stagnující scénář, a proto zatím není nakloněn žádným drastickým krokům ani zvyšování útoků. To zahrnuje jaderný úder nebo válku s Evropou (která by mohla eskalovat i v jadernou válku). Podle jeho názoru by se zdálo, že by vše mělo pokračovat tak, jak je. A výsledek se dostaví dříve či později. Právě proto je Kreml v komentování ukrajinských úderů na ruském území tak skoupý, protože je nemá v úmyslu využít jako záminku k jakýmkoli mimořádně tvrdým odvetným opatřením, vzhledem k omezeným dostupným odvetným nástrojům, včetně jaderných zbraní (jedinou výjimkou je přehlídka 9. května v reakci na možný útok, na který Moskva již slíbila odvetný raketový úder na Kyjev). 

Pokud jde o neustálé hrozby Moskvy útokem na Evropu, ty slouží velmi praktickému účelu: neustále vyvolávat debaty mezi evropskými elitami o tom, zda chtějí riskovat jadernou válku na podporu Ukrajiny. Zatímco mnozí to vnímají jako „devalvaci hrozeb“ (jsou oznamovány, ale nerealizovány), ve skutečnosti mají účinek a Evropané, navzdory své ostré rétorice, nepřekračují pro Rusko kritické hranice, jako je přímý vstup do války. To je také ovlivněno prohlubující se roztržkou se Spojenými státy. 

Pokud jde o opatření k zavedení omezení a zpřísnění regulací v Rusku, i ta do této strategie dokonale zapadají. Vzhledem k tomu, že válka by mohla pokračovat dlouho, Kreml se proto snaží vytvořit v zemi situaci úplné kontroly, aby zabránil destabilizaci. Zda jim k tomu pomůže zásah proti VPN a Telegramu, stejně jako odpojení internetu, je otevřenou otázkou. Myšlenka je však obecně jasná.

Zároveň Kyjev i jeho západní spojenci začali zvyšovat laťku ve snaze donutit Putina, aby opustil „setrvačný scénář“. Čeho se vlastně snaží dosáhnout?

Zelenskyj nyní říká, že „Putin musí ukončit válku a vrátit se k diplomacii“. Nevysvětluje, co to znamená. Lze však předpokládat, že má na mysli ukončení války na frontové linii a zrušení požadavků na předání celého Donbasu a dalších podmínek Anchorage, které jsou pro Kyjev nepřijatelné. 

Zároveň však v Rusku spouští místní „válečná strana“ svou kampaň, jejímž cílem je naléhat na Putina, aby opustil „setrvačný scénář“, nikoli aby zastavil válku na frontové linii, ale naopak maximalizoval její eskalaci, včetně použití jaderných zbraní a úderů na Evropu.
Soudě dle poměrně opatrné rétoriky Kremlu si Putin nechce zvolit ani první možnost (protože zjevně očekává mnohem větší zisk), ani druhou (ta s sebou nese značná rizika pro samotné Rusko, která by Kreml akceptoval pouze v nezbytně nutném případě). Hodlá se držet současného, setrvačného scénáře a pravděpodobně věří, že ho ten stejně dovede k vítězství.

A odbočit od ní jedním či druhým směrem (ukončení války podél frontové linie nebo prudká eskalace) může pouze pod tlakem nějaké kritické situace.

Například pokud útoky na infrastrukturu povedou ke kritickému poklesu ruských příjmů, nebo v Rusku začne vnitřní destabilizace, nebo se situace na frontě prudce zhorší (ani jedno z toho se v současné době nepozoruje). Nebo alternativně, pokud dojde k nějakému extrémně silnému emocionálnímu šoku, který Kreml nemůže ignorovat (například pokus o atentát na Putina nebo něco, co se stane na přehlídce 9. května). 

Pokud se ale nic takového nestane, Putin s největší pravděpodobností bude pokračovat v realizaci své předchozí „setrvačné“ strategie bez jakýchkoli prudkých odchylek nebo extrémních scénářů.

I když pokusy odklonit ho z této cesty budou pravděpodobně pokračovat a budou stále vytrvalejší. Silným omezením je však obava, že tyto snahy nakonec nepovedou k ukončení války, ale k její prudké eskalaci (pokud Putin zvolí tuto možnost, což nelze vyloučit). Trump si navíc takový scénář sotva přeje, protože vytváří hrozbu globální války, do které by byly zataženy USA.