Stojí za ní síly, které mají v médiích své zájmy a kterým se podpora médií placených miliardami z kapes poplatníků velice hodí. Formálně za projektem stojí iniciativa Díky, že můžem. Kdo vlastně komu a za co děkuje?


Památné demonstrace 17. 11. 1989 jsem se účastnil a mým mottem byla svoboda a pluralita. Ne nárok na cizí peníze či nárok na nějakou službu. Při demonstracích v následujících dnech jsme křičeli do oken monopolního Československého rozhlasu „mluvte pravdu!“

Uvnitř rozhlasu vznikla místní pobočka Občanského fóra s cílem prosadit korektnost, objektivitu a otevřenost nejen ve zpravodajských a publicistických pořadech. Možná i jim dnes symbolicky děkuje iniciativa Díky, že můžem. Pak by si aktivisté této iniciativy měli poslechnout dodnes žijící členy tehdejšího rozhlasového OF, co oni říkají dnešní debatě o financování státem zřízených médií a vůbec o tom, jakou roli by tato média měla plnit za dnešních podmínek. Asi by byli překvapeni. A nevím, jestli by jim děkovali i nadále.  

Na počátku 90. let mě svoboda a pluralita zajímala právě především v oblasti médií. Byl jsem u toho, když vznikala první soukromá a nezávislá rádia a poté i televize. Monopol státem zřízených médií skončil. Fungují stovky a stovky celoplošných, regionálních i lokálních rádií a televizí, stovky držitelů licencí i stovky internetových kanálů, které dokonce ani licenci nepotřebují.

Jsou mezi nimi média multižánrová, univerzální i specializovaná. Zaměřená na sport, na umění, na dokumenty, na vzdělání, na vysílání pro děti, na zábavu, hudbu, humor, historii, bohoslužby. Všeho je víc. Ne míň, jak straší manipulativní projekt Proč míň.

Jeho autoři sugerují veřejnosti, že pokud budou zrušeny povinné rozhlasové a televizní poplatky a financování státem zřízených médií bude převedeno na rozpočet, pak prý bude ohrožena stabilita příjmů. No, to je naprostá nepravda. Výše poplatků – jak jsme se přesvědčili například loni těsně před volbami – může být změněna kdykoli v průběhu roku, podle toho, jak se to které politické síle hodí. O kapitole rozpočtu se rozhoduje jen jednou do roka a podle přesných pravidel.

Případná změna způsobu financování se sama o sobě nemůže dotknout ani „nezávislosti“ těchto médií, ani objemu vyráběných a vysílaných pořadů. K tomu by musel někdo přesně zkonstruovat rozpočtovou kapitolu tak, aby takové změny obsahovala.

Ale dobrá, zkusme vzít otázku Proč míň vážně, jakkoli s technickou změnou financování nesouvisí. Ta otázka sama je totiž oprávněná z jiného důvodu. Má vysílat státem zřízený rozhlas a státem zřízená televize stejně pořadů pro děti v době, kdy už existují desítky kanálů a pořadů se vzdělávacími pořady, se zábavou pro děti, s filmy pro děti a s animovanými seriály jako v časech, kdy jiná elektronická média neexistovala a v éteru panoval monopol?

Mají státem zřízená média vysílat stejně sportu i v době, kdy mnohé sportovní kanály již běžně nabízejí přenosy sportovních akcí všech velikostí konaných všude po světě? A tak bychom mohli pokračovat dále.

Když v polovině 90. let začala houstnout nabídka soukromých stanic, nenašel se ve státem zřízených médiích nikdo, kdo by na tuto novou situaci reagoval přehodnocením formátové šíře programů. Kdo by řekl: tyhle estrády a přenosy teď už dělá kdekdo, pojďme se koncentrovat jen na to, co nikdo nevysílá, jen na to, v čem spočívá smysl naší existence, smysl státem zřízených médií. Místo toho začala Česká televize a Český rozhlas ostře konkurovat nové vznikajícím nezávislým stanicím, a to i tou nejhrubší komercí. Konkurovat za veřejné peníze, to je vždy snadné.

Tento problém se vůbec netýká jen médií. Týká se obecného pohledu na stát, na veřejné instituce, na instituce zřízené zákonem a financované z veřejných zdrojů. Erár nemá dělat cokoli, co může. Má dělat jen to, co nedělá nikdo jiný. A pokud nic takového nenajde, nemá taková veřejná instituce existovat.


Kdepak. To jen vedle estrády za soukromé peníze prostě už nemusí koexistovat estráda povinně placená poplatníky. Česká televize a Český rozhlas a jejich lobbystičtí spojenci a aktivisté se nemohou chovat, jako kdyby tu pořád byl monopol. Měli by, a zainteresovaná veřejnost s nimi, hledat nové místo v mediálním světě. Místo, které by respektovalo, že tu u nás tyto dvě instituce už nejsou samy. Že už nemají dělat vše, že nemají dublovat to, co existuje i bez nich. Mají naopak poctivě přehodnotit, kolik čeho vyrábět a vysílat v situaci panující plurality. A poplatníci by pak mohli platit míň.

Otázka Proč míň je namířena proti debatě o změně formy financování. Docela falešně. Ale nastolena být má. Kvůli něčemu jinému. Kvůli tomu, že čas monopolu tu už přes třicet let nepanuje a je nutno to konečně vzít na vědomí.