Tedy vylučuje určité obsahy, hodnocení a postoje.  

Ve vojenství se používá myšlenka, že generálové se připravují na minulé války, zatímco realita jim utíká. Tento obrat vyjadřuje v konkrétní oblasti obecnější myšlenku. Realita je dynamická a její reflexe lidským vědomím, ať se jedná o jedince či společnost, vždy zaostává. To, jak reflektujeme ve svém vědomí vesmír, svět, společnost vlastně již neexistují. Tento vztah je obecně známý z vesmíru, vidíme hvězdy s takovým zpožděním, s jakým k nám jde světlo z oné hvězdy. Hvězda dokonce již mohla zaniknout a světlo jako pohrobek se řítí vesmírem s poselstvím o zaniklé hvězdě.

Naše reflexe společnosti se může velmi blížit skutečnosti, avšak také se od ní může značně lišit. Politologové, sociologové, filozofové vyvozovali koncept totality jako politického systému, z reálných společností. Spíše na filozofické a sociálně filozofické rovině formulovali podstatu společenské totality, a spíše na politologické a sociologické rovině popisovali tuto podstatu konkrétními sociálními jevy a procesy. Tedy naplňování podstaty společenské totality pochází z minulých, již neexistujících společností, podobně jako světlo ze zaniklých hvězd. Novináři, publicisté a sociální vědci poměřují sociální skutečnost minulými kritérii a podle toho rozhodují, „to je demokratická společnost, to je totalitní společnost“. Když je ve volbách výběr z několika politických stran, tak se jedná o demokratickou společnost, atd.

Ve společnosti však chybí kritická diskuse nad otázkou, zda stará kritéria, staré atributy demokratické a totalitní společnosti jsou vůbec ještě použitelné pro posuzování a naplňování podstaty v současné společnosti. Neposunula se společenská realita natolik, že stará kritéria a atributy již nevypovídají o podstatě?

Je zajímavé, že popsat totalitní společnost budoucnosti konkrétními jevy se spíše podařilo vizionářským romanopiscům, především A. Huxleymu a G. Orwelovi než politologům. Vize obou vizionářů se odlišují, ale také lze říci, že se doplňují. Především se liší tím, že Orwellova vize přináší obraz totality postavené na represi, násilné manipulaci s občany, zatímco Huxleyho vize je typem měkké totality, která vniká do mysli jedince a utváří její obsah. Orwellova vize je nám blízká sledováním jedince technologiemi a významem informací a jejich pohybu oběma směry, implementací informací systému občanovi i monitorováním občana a přenosu informací o něm směrem k systému velkého bratra. Tuto stránku Orwellovy vize jsme již překonali. Současné šmírování občana si Orwell zřejmě neuměl ani představit. Z Orwellovy vize elity také převzali zacházení s jazykem.  Newspeak, v němž „válka je mír a mír je válka“, a v němž Václav Havel  obohatil „humanitárním bombardováním“. Média jsou již dokonalejší než Orwellův Velký bratr. To, co předávají divákům, posluchačům, čtenářům, jsou antiinformace.

Stát se dvěma základnami v zahraničí prý „ohrožuje bezpečnost“ státu, který ho obepíná svými zahraničními základnami a vojenskými silami, který má ne dvě, ale kolem osmi set základen v zahraničí a vojenský rozpočet velký jako celá zbývající lidská civilizace.

Obdobnou proměnou tak přechází většina informací v antiinformace.         

V subkapitole Eroze demokracie a nástup nové totality (Sak, 2007) jsem upozorňoval na plíživý nástup novým forem totality. “Zatímco tradiční totalitu definovala vězeňská cela, postmoderní totalitarismus charakterizuje jakási virtuální cela, která se pohybuje spolu s jedincem a které si vůbec nemusí být vědom, pokud se chová podle algoritmů vládnoucí elity. Jakmile se však začne odchylovat a chovat v rozporu s těmito algoritmy, virtuální cela začne „prolínat“ do přirozeného světa, omezovat jedince v chování a blokovat nežádoucí varianty chování“ (Sak, 2007).  Na prezidenta se mohou házet vajíčka a rajčata, ale za přimalování tykadel na plakát zaplacený z daní občanů byl autor tykadel trestně síhán.

Politickou korektnost můžeme také chápat jako součást symbolického kapitálu J. Baudrillarda. Symbolický kapitál je zdrojem a nástrojem ve značné míře nahrazujícím tradiční formy moci a ovládání lidí. Formy ovládání využívající symbolický kapitál charakterizuje J. Baudrillard oproti tradičním formám jako měkkou, gumovou klec. Nátlak se mění ve svádění (Baudrillard, 1996).

Korektnost v jednom ze svých významů znamená přesnost, to znamená pravdivé vyjadřování odpovídající skutečnosti, nezkreslování. Prosazovaná a lidem vnucovaná „politická korektnost“ je v křiklavém rozporu s tímto významem korektnosti a je tedy nekorektní. „Politická korektnost“ patří do ivýbavy nástrojů nové nastupující totality.

Ten, kdo přijímá požadavky politické korektnosti, se dobrovolně vzdává nejdůležitějšího atributu svobody, vlastního myšlení, vlastní reflexe skutečnosti a výpovědi o ní.

Je třeba si uvědomit, že média a politické elity jsou ve službách Velkého bratra a snaží se nám vnutit nejdříve instrument „politické korektnosti“ a následně její pomocí obraz světa, a jevů a procesů, které ho vytvářejí. Tento tlak je všudypřítomný a není lehké se z něho vymanit.

Není však jiné cesty, pokud člověk nechce být manipulovaným otrokem, ale svobodným myslícím tvorem, než proti tomuto ideologickému konstruktu „politické korektnosti“ a jeho nátlaku radikálně vystupovat a ukazovat jeho nebezpečnost pro poznání i pro úsilí o pozitivní proměny reality.