Komentáře

Mojmír Grygar

literární historik

Za pět minut dvanáct

Je známo, že pokud chcete uvařit žábu, nesmíte ji ponořit do vařící vody, protože praskne; položíte-li ji však do pomalu ohřívané vody, uvaří se. Co z toho plyne?

Lidé starších pokolení, kteří zažili různé doby, včetně proklínaných totalitních časů, jsou zděšeni tím, co se dnes děje v oblasti mezinárodní politiky, veřejné morálky a zdravého úsudku. Stranou zatím ponechejme nepředvídatelné působení umělé inteligence a vezměme v potaz první otázku a tou je v á l k a. Lidé ji přijímali jako něco, co patří k neodmyslitelným jevům soupeření, ať to byly rvačky mezi neandrtálci nebo mezi aristokratickými dynastiemi a monarchiemi.

Velké dvě války v dvacátém století podnícené německými mocnostmi dokázaly nakazit milionové masy, které šly na smrt opojeny svou vlastní slávou. To už nebyla potyčka někde za humny nebo lokální válka u Hradce Králové, ale lítice zachvacující velká území, šířící zkázu a smrt bez sebemenšího ohledu na to, že se netýkala jen vojska, ale i bezbranného obyvatelstva.

Dobře si pamatuji na nepopsatelný pocit úlevy, když admirál Dönitz podepsal kapitulaci Německa. Výbuch radosti šel ruku v ruce s přesvědčením, že éra válek, aspoň v Evropě a civilizovaném světě, již definitivně skončila. Došlo k paradoxu, nad nímž by měl každému normálnímu člověku zůstat rozum stát, že s překonáním režimu jedné panující strany, tedy právě s příchodem s v o b o d y a d e m o k r a c i e se válka stala poznenáhlu legitimním nástrojem řešení sporů mezi národy a státy. Nepamatuji si, že by si někdy český člověk vyčítal, že usiluje a věří v mír. Ale právě k tomu byli lidé po Listopadu vedeni – nebyli hozeni přímo do vařící vody, ale pomalu si zvykali na stále teplejší prostředí. Odkazuji zde na sebekritické přiznání Ondreje Neffa, který se tváří v tvář válce na Ukrajině za tu dávnou iluzi upřímně kál.

Někdy se ptám, jak je možné, že v národě, který byl ve smrtelném ohrožení za třicetileté války a kterého zlý úradek dějin o čtyři století později vydal napopas hrozbě vyhubení, že právě u nás jsme se dožili toho, že si někdo vymyslel krvežíznivé slovo „chcimír“? Zapomíná se, že se u nás v době středověkých náboženských válek našel samostatně uvažující vzdělanec, který hlásal Kristovo neodpírání zlu. Místo toho se dnes vyskytují mezi Čechy politici rozčilení tím, že se „u nás šíří pacifismus jako mor“, a jedna televizní hlasatelka se v roce 2015 dokonce ptala, zda „se můžeme těšit na válku“.

Jak je možné, že se dnes otázka války naráží na jedno kopyto a že se nutnost stále nákladnějšího zbrojení považuje za povinný příkaz zhůry, který se nesmí stát předmětem celonárodní diskuse a referenda? Lidé mladších generací, tím spíš náctiletí, berou věci, jak jsou, nemohou nic s ničím srovnávat a vzpomínky starších mužů a žen neberou v úvahu. Jsou přesvědčeni, že doba vlády jedné strany, čas zákazu volného trhu a soutěžení, ta stará éra bez počítačů, mobilů a umělé inteligence, patří minulosti a ničím nás už nemůže poučit. Neuvědomují si, že svoboda nepřišla sama, ale s přívažkem. Za neomezeným podnikáním, celoplošnou privatizací a neviditelnou rukou trhu se skrývalo něco, co svobodu výrazně omezovalo. Hospodářský systém byl nastaven podle principu soutěže, podle zásady, že s i l n ě j š í v í t ě z í . Tehdy Karel Schwarzenberg radil, aby se lidé „hodili do vody a pak se ukáže, kdo umí plavat“. Nešlo tu jen o jednotlivce – padne-li firma, stovky nebo tisíce lidí ztratí práci. Systém poháněný soutěží odhazuje zaměstnance jako nepotřebnou zátěž.

Dnes, v době nastupující umělé inteligence, bude těchto nepotřebých lidí valem přibývat. Kolik jich bude? Jak si vydělají na živobytí? Čím si vlastně zaplní život? Kdo to ví? Musk sice říká, že tento převratný vynález přinese lidem ráj na zemi, ale obyčejní lidé včetně vědců tomu nevěří a bojí se „přidružených škod“. Někde vzadu se dokonce rýsuje hrozba vyhynutí lidstva. Žába v pomalu se vařící vodě si ani nevšimne, že již vlastně měla prasknout.

Vraťme se k počátku polistopadové svobody. Zaujala mě tehdy zdánlivě podružná zpráva v novinách. Jedna maminka si stěžovala, že koupila nemocné dcerce zahraniční komiks pro děti, aby si v postýlce četla, ale že děvčátko začalo náhle usedavě plakat a zvracet. Důvod? Do šoku ji přivedl detail z obrázkové knížky – když se jedna bojující parta zmocnila člena té druhé, usekla mu ruku a schovala do ledničky. Dítě ještě nebylo zvyklé na horkou vodu a to, co malým čtenářům v Americe, Anglii nebo Japonsku nepřipadlo tak hnusné, ji pořádně vyděsilo. Ani se mi nechce připomínat postupně přibývající zprávy o tom, jak si dívenky oblíbily vydatnější stravu a bez zábran si ukazují v mobilech bůhvíkde získané krvavé záběry týrání, zabíjení, umírání.

Věnovali strážci duševního zdraví našich potomků dost pozornosti tomu, jak se nenápadně, ale vytrvale zvyšuje teplota vody, v které děti plavou, jak si zvykají na zážitky, jichž by měly být ušetřeny? Profesor Koukolík už před dobrými patnácti lety varoval, abychom se neopičili po médiích v Americe, kde dítě během jednoho týdne může shlédnout na padesát různých druhů zabíjení a vražd. Uvědomil si někdo v Americe před lety, jakou morální spoušť natropí dětská hračka koupelny se záclonou a náznakem vraždy, umožňující představit si či vychutnat scénu zločinu z filmu Psycho natočeného hororovým magnátem Hitchcoockem? Neudivuje, že western Hodný, zlý a ošklivý nevzbudil u zámořských diváků zvyklých na pořádně horkou vodu žádné námitky. Je to příkladně škodlivý film, který má na duši a vnímání diváka, zejména nedospělého, devastující účinky. Ukazuje svět, kde nájemné vraždění je běžným povoláním a kde diváka mají pobavit rozdíly mezi nimi. Nikde žádná morální zábrana, jen vědomí, že není nad chytrost a rafinovanost, což má být dobrá rada do života, jaký je.

Pozorujeme-li postupné bobtnání masové zábavy, této výnosné výroby „zábavních“ filmů, her, komiksů, románů, hudebních produkcí, jsme šokováni tím, jak rychle se odhazují všechny zábrany uměřenosti, slušnosti, studu a soucitu. Už neplatí cenzura ani autocenzura daná náboženskými, výchovnými, morálními, hygienickými nebo estetickými důvody. Vzpomněl jsem si, jak mě před třiceti lety šokoval výrok jednoho textaře Plastic People, který si liboval, že hromadění sprostých slov v něm vyvolává pocit svobody. Ostatně nemluví jen za sebe – cožpak Jáchym Topol, dlouholetý šéf Havlovy knihovny, se dodnes ve svých románech psaných dehtem nedrží téhož principu? Ale nejde tu jen o pojem svobody, jak mu rozuměli disidenti. Odhazování všech zábran, brzdících projev osobní vůle a moci, to neustálé zahřívání vody, je nepochybně projev zlověstného trendu, který nemůže vést, pokud nebude překonán a zlomen, k ničemu jinému než ke zkáze.

Po druhé světové válce byl v Evropě a ve světě nejznámějším francouzským autorem Abert Camus, který svými romány reagoval na negativní důsledky války. Uvážíme-li, že dnes je nejčtenějším francouzským autorem Michel Houllebecq, který vnesl do náročné nebo vážné románové literatury všechny možné tématické a výrazové postupy úpadkové pornografické a kriminální četby, máme před sebou drtivý případ degradace rozumu, představivosti, citu a smyslů. Snášet pro to důkazy není nesnadné. Stačí pohled do novin a hned se vám zatmí před očima:

Třináctletý ubodal učitelku – Letní Zločin v Amalfi dělá vraždu přitažlivou – Ministr vyzval k zabití Palestinců – Sex je náš, zabije mě, zabije tebe – Nakažených pohlavní nemocí strmě přibývá – Nikotin užívá víc než třetina mladých – Vzal na lékaře mačetu – Točit horor je jako pečení chleba – Dají si zmrzlinu a vraždí rodiče i učitele.

Američtí univerzitní odborníci se již po léta věnují projektu, kdy na základě obrovského soupisu veřejných projevů sledují statistiku hrubosti, útočnosti, nenávisti. Pohled na křivku, která se po celá desetiletí kroutila někde nad okrajem tabulky, vzbuzuje obavy, protože ukazatel zla se v posledních letech neobyčejně vzmáhá, vztyčuje se jako kobra a leze nevídanou rychlostí nahoru. Způsob, jak sprostě se Trump nedávno vyřítil na představitele velké islámské země, nasadil tomuto výzkumu korunu. Když nejmocnější politik světa vyčerpal běžné nadávky – ignoranti, špinavci, násilníci, darebáci, hrdlořezové, bestie –, prohlásil, že smete jejich civilizaci a svůj hysterický výlev opepřil slovy „Otevřete ten zasraný průliv, šílení bastardi!“

Zde se dostáváme k nejhorší statistice, která zachycuje kriminalitu dětí mladších 15 let. Zatímco v roce 2015 byl počet vražd, 118 dnes je to 223, podobně se zvýšil počet vydírání a loupeží. Je to šokující křivka, protože nic nenasvědčuje, že by se mohla ohnout, změnit k lepšímu. Těžko si představit, jak bude vypadat svět za dvacet nebo padesát let. V zemích, kde mají s dětskou kriminalitou zkušenosti, ve Spojených státech a v

Itálii, zjišťují, že za tímto jevem se neskrývá v první řadě chudoba nebo sociální patologie, nýbrž vliv filmů, her, komiksů a další podobné komerční produkce. Hlavní roli v ní hraje hrdina, kterému nic není svaté a který násilí včetně vraždy považuje za vysvědčení své síly. Roberto Saviano, po léta odhalující zákulisí italských maffií, v knize Piraně se zabývá dětskou gangsterskou partou, která v ničem nezaostává za podobnými zločineckými organizacemi dospělých. V knize založené na znalosti neapolského podsvětí dochází k zjištění, že ty nedospělé chlapce z poměrně zajištěných rodin nižší střední třídy nevede ke zločinu touha po penězích, ale snaha vyrovnat se hrdinům svých oblíbených gangsterských příběhů.

O čem to svědčí? Dítěti je vštípena schopnost napodobování, a pokud není tento pud řízen rodiči, dítě si najde vlastní objekt zájmu. Mimořádně přitažlivé jsou vizuální vjemy, které aktivizují akční hmatová centra mnohem víc než slova, řeč, četba.

S nástupem televize, počítačů a mobilů se dnes na dítě valí stěží kontrolovatelný příval škodlivých lákadel a podnětů, které přímo působí na jeho motoriku. Vidí-li ve westernu na tváři pistolníka, který zastřelil protivníka, hluboké uspokojení či euforii, je vedeno fyziologickými popudy si to vyzkoušet. Stručně to vystihl titulek v Mladé frontě Dnes z 2. července tr.: Nový druh násilí u dětí: někoho zabít a užít si to.

Není to důvod, aby lidé vyšli do ulic protestovat proti skrytému zdroji zla? Sylvie Fischerová se pokusila v 90. letech dosáhnout toho, aby se bránilo šíření knížek, her a filmů masové produkce, které děti nebezpečně ohrožují. Herečka byla rázně odmítnuta s pseudoargumentem, že by to bylo v rozporu se svobodou tvorby a konzumu. Jeden vůdčí politik prohlásil: Komu se to nelíbí, ať to ignoruje. Může se však dítě rozhodnout?

Může samo potlačit zvědavost a pud?

Dnes po více než dvaceti letech pokročil rozpad kulturních hodnot, úpadek jazyka, vnímání, studu, citu a soudnosti do té míry, že by se v této situaci nemělo zneužívat vznešených slov svoboda, demokracie, právo. Slyším-li a vidím-li, jak dnes někdo organizuje protesty na ulicích ve jménu svobody televizního provozu, je mi z toho úzko. K čemu všemu se ještě to vzácné slovo svoboda nezneužije? Uvědomuje si paní, která zvedá dlažební kostku, aby ji hodila do dveří Sněmovny, jaký nekonečný proud špíny se denně na diváky všech generací valí z televizních obrazovek? Dochází ji, jaké množství dětí bez dozoru a poučení mnoho hodin denně konzumuje produkty točící se kolem jednoho základního tématu, které drží v klepetech televizní programy a jimi ohlušené diváky? Plní státem podporovaná televize svůj úkol?

Mají její dnešní šéfové a moderátoři nejen myšlenkové, vzdělanostní, ale především psychologické a etické předpoklady pro svou funkci? Kolik jich prošlo školením v amerických nebo britských školách a jak ztrácejí vědomí domácích tradic a potřeb?

Uvědomují si, jak veřejnosti škodí, když kupují a sytí diváky všemi těmi převážně americkými westerny, horory, thrillery, masakry, tajemnými ságami, katastrofickými filmy kosmického rozsahu a podobnými žánry, pro které ani nemáme česká slova?

Není to jen otázka médií. Sledujeme-li strmě stoupající křivky statistických tabulek negativních jevů, ptejme se, zda se neblížíme k bodu, odkud už nebude návrat zpět. Máme skončit tak, jak štědře nám líčí díla masového průmyslu a jak nás dnes varují i tvůrci a odbornící umělé inteligence?

Mojmír Grygar