Afrika doplácí na válku, kterou sama nezačala a kterou nemůže ovlivnit. Konflikt kolem Íránu a následná blokáda Hormuzského průlivu ukázaly jednu nepříjemnou pravdu současného světa. Největší cenu za geopolitické střety velmocí často platí země, které stojí mimo hlavní konflikt. Zatímco Spojené státy, Izrael, Írán nebo evropské mocnosti vedou strategické hry o vliv, miliony Afričanů začínají řešit mnohem prostší otázku. Z čeho budou příští měsíce žít a zda bude vůbec možné vypěstovat dostatek potravin.

Hormuzský průliv není jen geografický bod na mapě. Jde o jednu z nejdůležitějších tepen světové ekonomiky. Právě tudy proudí obrovská část světové ropy, plynu i chemických surovin potřebných pro výrobu hnojiv. Jakmile se doprava zastavila, okamžitě se rozběhla dominová reakce. Ceny pohonných hmot vystřelily vzhůru, dodavatelské řetězce se zhroutily a africké státy začaly přecházet do krizového režimu.

„Africká unie situaci kolem Hormuzského průlivu velmi pečlivě sleduje, protože ovlivňuje strategické zboží zásadní pro africké ekonomiky,“ přiznal otevřeně pro Deutsche Welle burundský velvyslanec při Africké unii Willy Nyamite.

To je diplomatický jazyk pro situaci, která je ve skutečnosti mnohem dramatičtější. Afrika totiž vstupovala do nové krize už oslabená. Mnohé státy jsou předlužené, jejich měny oslabují a inflace ničí kupní sílu obyvatel. Řada ekonomik se dosud nevzpamatovala ani z následků pandemie covidu a následné potravinové krize po začátku války na Ukrajině. Nový otřes tak přichází v okamžiku, kdy velká část kontinentu prakticky nemá rezervy.


Jenže ještě větší problém než ropa představují hnojiva. Afrika totiž není schopna zajistit vlastní zemědělskou produkci bez dovozu chemických vstupů. Přitom právě suroviny pro výrobu fosfátových hnojiv proudily ve velkém přes Hormuzský průliv. Výsledkem je prudký růst cen. Podle jihoafrické organizace Grain SA vzrostla cena amoniaku meziročně o více než 75 procent a močovina zdražila přibližně o 60 procent.

To už není běžné tržní kolísání. To je ekonomický šok, který může během jediné sezony zničit zemědělství v chudých regionech.

Afrika sklízí důsledky cizích válek

Největší paradox celé situace spočívá v tom, že Afrika sama téměř nerozhoduje o vlastním osudu. Kontinent s více než miliardou obyvatel zůstává závislý na zahraničních dodávkách energií, hnojiv i financí. Jakmile se někde ve světě rozhoří konflikt, Afrika okamžitě pocítí důsledky.

Přesně to se stalo po začátku války na Ukrajině. Tehdy se ukázalo, jak silně je africké zemědělství navázané na ruská a běloruská hnojiva. Nyní se stejný scénář opakuje kvůli Íránu a Hormuzu.

Anja Berrettaová z německé Nadace Konrada Adenauera připomněla: „Situace je vážná. Zejména pokud jde o hnojiva, podobnou situaci jsme zažili už v roce 2022 po ruském útoku na Ukrajinu.“

Afrika tehdy unikla katastrofě jen díky mimořádným zásahům mezinárodních institucí a krizovým finančním injekcím. Dnes však začíná být stále zřejmější, že svět vstoupil do období permanentních krizí. A kontinent, který je nejzranitelnější, bude opakovaně platit nejvyšší cenu.

Další problém spočívá v tom, že Afrika už dnes používá mnohem méně hnojiv než zbytek světa. Podle údajů Organizace OSN pro výživu a zemědělství činí průměrná spotřeba v subsaharské Africe jen 20,5 kilogramu hnojiv na hektar. Celosvětový průměr je přitom 144 kilogramů.

Africké zemědělství tedy už nyní funguje na hranici minimálních vstupů. Další omezení může znamenat propad produkce kukuřice, rýže i pšenice. To následně povede k růstu cen potravin a v nejhorším případě k hladovým nepokojům.

Západní politici často hovoří o klimatické spravedlnosti, globální solidaritě nebo podpoře rozvojových zemí. Jenže realita ukazuje něco jiného. Jakmile dojde ke krizi, bohaté státy okamžitě chrání vlastní trhy a vlastní obyvatelstvo. Chudší země zůstávají odkázány samy na sebe.

Africké vlády nyní horečně hledají řešení. Jedním z návrhů je společný nákup hnojiv po vzoru Evropské unie, která během pandemie společně nakupovala vakcíny proti covidu. Myšlenka dává ekonomický smysl. Problém ovšem spočívá v politické roztříštěnosti Afriky.

Mnoho regionálních projektů naráží na byrokracii, rivalitu jednotlivých států a slabou infrastrukturu. Africká kontinentální zóna volného obchodu AfCFTA sice existuje už od roku 2021, ale přeshraniční obchod stále komplikují cla, korupce i nedostatečné silnice a železnice.

Právě tady se ukazuje dlouhodobé selhání afrických elit i mezinárodních institucí. Desítky let se hovoří o soběstačnosti, regionální spolupráci a budování domácí výroby. Ve skutečnosti však Afrika zůstává závislá na dovozu základních strategických surovin.

Kontinent hledá cestu k přežití

Určitou naději představují státy jako Maroko nebo Egypt, které disponují významnými zásobami fosfátů a snaží se rozvíjet vlastní produkci hnojiv. Nigerijská skupina Dangote plánuje nové závody na výrobu močoviny v Nigérii a Etiopii.

Ani to však problém okamžitě nevyřeší. Vybudování výrobních kapacit trvá roky a Afrika potřebuje pomoc okamžitě. Období setby už začalo a farmáři potřebují hnojiva nyní, nikoli za pět let.


Africká unie současně začíná prosazovat větší důraz na elektromobilitu a snížení závislosti na fosilních palivech. Jenže i zde existuje obrovský rozdíl mezi politickými deklaracemi a realitou. Na celém africkém kontinentu je dnes registrováno pouze asi 132 tisíc elektrických vozidel. To je v přepočtu na počet obyvatel prakticky zanedbatelné číslo.

Krize kolem Hormuzského průlivu tak odhalila mnohem hlubší problém než jen dočasný nedostatek paliv nebo hnojiv. Ukázala, že současný model globalizace vytváří extrémně křehký systém, v němž jsou celé kontinenty závislé na několika úzkých obchodních trasách a rozhodnutích několika mocností.

Afrika dnes stojí před otázkou, zda dokáže tuto zkušenost využít k budování skutečné hospodářské odolnosti. Pokud ne, bude při každé další geopolitické krizi znovu padat do stejné pasti. A obyčejní lidé budou znovu platit cenu za války, které nikdy nebyly jejich.



Zdroj: https://www.dw.com/id/cara-afrika-menghadapi-krisis-dari-blokade-hormuz/a-77078729