Premiér Andrej Babiš otevřel otázku, která je mnohem závažnější než jeden opožděný zpravodajský výstup. Poté, co kritizoval postup Úřadu pro zahraniční styky a informace v souvislosti s dezinformační kampaní kolem údajných polských územních nároků vůči České republice, prohlásil, že ve vzájemné koordinaci českých zpravodajských služeb jsou rezervy. Podle premiéra ÚZSI vládu neinformoval včas a zprávu BIS kabinet dostal až poté, co Babiš svolal mimořádné jednání Bezpečnostní rady státu. Pokud by se podobné selhání opakovalo, měly by podle něj služby nést odpovědnost. 

Na první pohled je věc jednoduchá. Pokud zpravodajská služba získala závažnou informaci a bezdůvodně ji nedoručila politickému vedení státu včas, je namístě hledat chybu u ní. Český systém je ale postaven složitěji. Zpravodajské služby si samy neurčují bezpečnostní strategii státu a nejsou třemi nezávislými institucemi, které si podle vlastního uvážení vybírají, čemu se budou věnovat. Jejich působnost stanoví zákon, vláda a prezident jim mohou v jejích mezích ukládat úkoly a zákon výslovně říká: „Za činnost zpravodajských služeb odpovídá a koordinuje ji vláda.“ 

Babišova kritika se proto nevyhnutelně vrací také k samotné vládě. Pokud premiér není spokojen s výsledkem práce zpravodajského systému, nestačí zjistit, zda konkrétní služba něco zanedbala. Je nutné prověřit také to, zda stát správně nastavil své požadavky, zda fungovalo úkolování, předávání informací a především koordinace mezi institucemi.

Vláda zadává úkoly, služby hledají odpovědi


Zákon je v tomto ohledu poměrně jednoznačný. Vláda a prezident republiky mohou zpravodajským službám ukládat úkoly v mezích jejich působnosti, přičemž prezident tak činí s vědomím vlády. U BIS probíhá úkolování a podávání zpráv prostřednictvím jejího ředitele, u ÚZSI a Vojenského zpravodajství prostřednictvím příslušných ministrů. Vláda tedy nemá určovat, kterého člověka má služba sledovat, jakého agenta použít nebo jakým operativním prostředkem informaci získat. Má ale definovat, co potřebuje stát vědět. Profesionální vedení služby potom rozhoduje, jak potřebnou informaci získá. Pro koordinaci existuje zvláštní mechanismus. 

Výbor pro zpravodajskou činnost je stálým pracovním orgánem Bezpečnostní rady státu a jeho úkolem je zajišťovat podklady a činnosti potřebné pro koordinaci služeb vládou, meziresortní koordinaci zpravodajských aktivit a projednávat požadavky státních orgánů. Předsedou tohoto výboru je předseda vlády.

To je při hodnocení Babišových slov podstatné. Premiér samozřejmě není operativním velitelem BIS, ÚZSI ani Vojenského zpravodajství a nemá znát všechny jejich operace. Je však předsedou orgánu vytvořeného právě pro koordinaci zpravodajské činnosti na politické úrovni. Výbor se podle svého jednacího řádu schází nejméně jednou za tři měsíce nebo mimořádně, pokud o to požádá některý z jeho členů. Český stát tedy mechanismus koordinace má. Otázkou není, zda existuje na papíře. Otázkou je, zda v konkrétním případě fungoval.

Když informace nedorazí, kde vlastně systém selhal?

Dezinformační operace kolem údajných polských územních nároků představuje zajímavý test. Babiš tvrdí, že ÚZSI vládu neinformoval včas a potřebná zpráva BIS dorazila až poté, co svolal mimořádné jednání Bezpečnostní rady státu. ÚZSI se k jeho kritice veřejně nevyjádřil. Z veřejně dostupných informací proto nelze rozhodnout, zda skutečně došlo k profesnímu pochybení služby. Nevíme, kdy přesně ÚZSI získal dostatečně ověřené informace, jakou závažnost jim v daném okamžiku přisuzoval ani zda existoval důvod, proč je nebylo možné okamžitě předat. To jsou okolnosti, které mohou být z povahy věci utajované.


Správná otázka zní: kdy služba získala informaci natolik významnou a naléhavou, že ji měl dostat premiér, a kdy ji skutečně dostal? Pokud měla ÚZSI dostatečně ověřené a naléhavé zjištění a bez legitimního důvodu je nepředala, je problém na straně služby nebo jejího informačního řetězce. V takovém případě je Babišova kritika zcela legitimní a vedení služby musí vysvětlit, co se stalo.

Jestliže však problém spočíval v tom, že se informace mezi ÚZSI, BIS, dalšími bezpečnostními institucemi a vládou nedokázaly včas propojit, dostáváme se k něčemu jinému. Pak už nejde pouze o jednu službu. Jde o koordinaci celého systému. Slovo „koordinace“ přitom použil sám premiér. Pokud selhala ÚZSI při předání jedné informace, je to problém ÚZSI. Jestliže ale podle předsedy vlády existují rezervy ve vzájemné koordinaci zpravodajských služeb a NÚKIB, problém se přesouvá o patro výš. Zákon totiž neříká, že za koordinaci zpravodajských služeb odpovídají jejich ředitelé společně. Říká, že ji koordinuje vláda. Premiér tak může mít pravdu, když kritizuje konkrétní službu. Pokud ale kritizuje samotný systém koordinace, kritizuje zároveň jednu z odpovědností své vlastní vlády.

Nestačí kontrolovat služby. Kontrolovat se musí i strategie

Zpravodajské služby samozřejmě podléhají kontrole. Existuje kontrola vládní, parlamentní a další zákonné kontrolní mechanismy. Jenže kontrola zákonnosti a strategické řízení nejsou totéž. Jedna otázka zní, zda služba postupuje podle zákona, hospodaří podle pravidel a nezneužívá své pravomoci. Úplně jiná otázka zní, zda stát od svých služeb požaduje správné informace, zda jim dává srozumitelné úkoly a zda dokáže jejich výstupy spojit do obrazu potřebného pro politické rozhodování. 

Zpravodajská služba může postupovat zákonně, profesionálně a efektivně, a přesto může být celý systém strategicky nastaven špatně. Odpovědnost za bezpečnostní strategii totiž nelze přesunout na ředitele BIS, ÚZSI nebo Vojenského zpravodajství. Ti mají profesionálně získávat a vyhodnocovat informace. Politické vedení musí vědět, jaké informace potřebuje.


Samostatný odbor strategické komunikace na Úřadu vlády byl letos zrušen a premiér jeho obnovení odmítá s argumentem, že stát už má zpravodajské a další bezpečnostní instituce. Současně se mění vedení ÚZSI. Vladimír Posolda skončí 30. září a od října jej vystřídá Miroslav Toman. V příštím roce bude vláda řešit také nové vedení BIS po skončení druhého funkčního období Michala Koudelky.

Samotná výměna ředitelů však koordinaci nezlepší, pokud problém leží o patro výš. Nový ředitel může změnit fungování své služby. Nemůže sám opravit způsob, jakým stát stanovuje priority, propojuje informace několika institucí a převádí zpravodajská zjištění do politického rozhodování. Proto by po Babišových slovech neměla následovat pouze otázka, kdo v ÚZSI udělal chybu. 

Vláda by měla být schopna odpovědět také na to, jaké úkoly zpravodajským službám stanovila, jak vyhodnocuje jejich plnění, jak funguje jejich vzájemná koordinace a proč se podle samotného premiéra významná informace nedostala k politickému vedení státu včas. Bez těchto odpovědí je snadné ukázat na ředitele jedné tajné služby. Strategické řízení českého zpravodajského systému ale nezačíná v kanceláři ředitele ÚZSI. Začíná u vlády.

Jestliže služba nesplní správně zadaný úkol, musí nést odpovědnost její vedení. Jestliže však stát nedokáže správně určit své zpravodajské potřeby, služby koordinovat a jejich informace včas dostat k lidem, kteří podle nich rozhodují, nejde už pouze o selhání tajné služby. Je to selhání strategického řízení státu.