České kulturní organizace, profesní spolky a odbory kritizují návrh nové Státní kulturní politiky a požadují jeho stažení. Mluví o netransparentním postupu, nedostatečném zapojení odborné veřejnosti nebo narušení kontinuity. Publicista a poradce ministra zahraničí Pavel Šik však celý spor obrací a pokládá jinou otázku: proč by nová vláda měla být politicky vázána kulturní strategií, kterou jí na konci svého mandátu zanechala vláda předchozí?

Šik pro takovou situaci používá metaforu „kukaččího vejce“. Předchozí Státní kulturní politika byla podle něj určena pro roky 2026–2030+, a měla tedy stanovovat priority resortu hluboko v následujícím volebním období. „Proč by vůbec nová vláda měla být politicky vázána kulturní politikou, kterou jí předchozí vláda schválila na úplném konci svého volebního období prakticky jako kukaččí vejce na další volební období?“ ptá se.

Nejde podle něj pouze o technický spor nad jedním strategickým dokumentem. Otevírá se mnohem širší otázka demokratického mandátu a práva nové politické reprezentace měnit priority státu.
K čemu by potom byly volby?

Šik považuje představu, že strategie schválená předchozí vládou má automaticky zavazovat vládu následující, za problematickou. Smyslem voleb je podle něj mimo jiné právě možnost politický kurz změnit. „To je samo o sobě poněkud zvláštní představa demokratické politiky. Volby mají mimo jiné sloužit právě k tomu, aby nová vláda mohla změnit priority státu,“ napsal na síti Facebook Šik. .

Pokud by bylo možné na konci jednoho volebního období vytvořit dlouhodobou strategii a její následnou změnu označovat za útok na odbornost nebo kontinuitu, demokratické střídání vlád by podle Šika ztrácelo část svého významu. „Pokud by každá odcházející vláda na poslední chvíli schválila ‚strategii‘ pro následujících pět nebo deset let a následně se tvrdilo, že její změna představuje útok na odbornost či kontinuitu, mohli bychom volby rovnou zredukovat na soutěž o to, kdo bude podepisovat dokumenty připravené předchůdci,“ argumentuje.

Současně připouští protiargument zastánců kontinuity. Strategické dokumenty se často záměrně vytvářejí na delší období a mají překračovat jednotlivé volební cykly. Také předchozí kulturní politika se podle něj odvolává na metodické doporučení Ministerstva pro místní rozvoj a sama sebe chápe jako „vrcholový zastřešující strategický dokument“. Pokud ale má být podobná strategie skutečně odborným a nadstranickým rámcem, měl by tomu podle Šika odpovídat také její obsah a jazyk.

Nadstranická strategie, nebo politická vize?

Šik upozorňuje na pasáže, v nichž je kultura podle jeho interpretace spojována se „společenskou odolností, demokracií, aktivním občanstvím, mediální gramotností či bojem proti dezinformacím“. Dokument podle něj také pracuje s představou, že „kulturní poušť“ vytváří prostor pro dezinformace a že kultura má pomáhat občanům bránit svobodu a lidská práva.

Takové vymezení už podle Šika není neutrálním technickým rámcem pro fungování kulturního sektoru. „To není neutrální technická norma pro ‚financování knihoven‘, to je konkrétní, hodnotově zabarvená politická vize, typická pro určitý ideový proud posledních let,“ píše.


Česká identita, památky, regiony i kulturní export

Za legitimní proto považuje, pokud nová vláda kulturní politiku přesměruje k jiným prioritám. Podle jeho popisu nový dokument klade větší důraz na českou kulturní identitu, historickou paměť, ochranu památek, regionální kulturu, audiovizi, kulturní cestovní ruch, kreativní průmysl a export české kultury.

„Stejně tak je legitimní, když nová vláda řekne: chceme klást větší důraz na českou kulturní identitu, historickou paměť, památky, regionální kulturu, audiovizi, kulturní cestovní ruch, kreativní průmysl a export české kultury. Přesně tímto směrem nový dokument těžiště posouvá,“ píše Šik. Takovou změnu nechápe jako popření kontinuity samo o sobě, ale jako politické rozhodnutí reprezentace disponující novým mandátem.

Významná část sporu se ovšem podle něj odehrává také kolem peněz a samotné představy o tom, komu má státní kulturní politika primárně sloužit.
Za vším hledej peníze

Předchozí kulturní politika podle Šikova rozboru otevřeně popisovala český kulturní sektor jako dlouhodobě podfinancovaný a požadovala stabilnější financování, spravedlivé odměňování, víceleté plánování a silnější institucionální postavení kulturních organizací. Profesní a kulturní organizace přitom neměly být pouze příjemci veřejné podpory, ale také „partnery státu“ při nastavování celého systému.

Nový návrh podle Šika mění především akcent. Za jednu z jeho nejpodstatnějších vět považuje formulaci: „Podpora umělců, autorů, překladatelů, kulturních pracovníků a kulturních institucí je prostředkem k tomu, aby se kvalitní kultura dostávala k veřejnosti, nikoliv cílem sama o sobě.“

V této větě vidí „klíč celé změny a důvod protestů“. Nejde podle jeho interpretace o spor mezi státní podporou kultury a jejím odstraněním, ale o otázku, co má být konečným cílem veřejného financování: zda stabilita samotného kulturního systému, nebo výsledek, který kultura přináší veřejnosti.

„Ministerstvo kultury není ministerstvem kulturních organizací. Není to servisní úřad profesních asociací ani instituce, jejímž základním měřítkem úspěchu má být množství rozdaných dotací. Je to ministerstvo kultury České republiky,“ píše Šik.

Veřejná podpora má podle něj sloužit k tomu, aby vznikala kultura dostupná lidem, bylo chráněno kulturní dědictví a rozvíjelo se něco, co má veřejnou hodnotu. Nový dokument podle jeho výkladu mění také způsob, jakým by měl stát úspěšnost kulturní politiky posuzovat. „Úspěch kulturní politiky se nemá měřit počtem rozdělených dotací, ale tím, kolik lidí kultura osloví a jaký má dopad na jejich život,“ shrnuje Šik myšlenku návrhu a dodává, že tento posun „možná vysvětluje část nervozity lépe než řeči o chybějící participaci“.

O 3,42 miliardy více. „Zvláštní způsob likvidace kultury“

Šik současně odmítá interpretaci, podle níž by nový směr znamenal konec státní podpory kulturního sektoru. Upozorňuje, že návrh podle něj zachovává Registr umělců, stipendia i individuální podporu profesionálů, požaduje spravedlivější odměňování a počítá také s rozšířením víceletého dotačního financování, aby organizace nemusely každoročně žít od jednoho grantového řízení k druhému.

Vedle toho zdůrazňuje konkrétní rozpočtový údaj: pro rok 2027 má ministerstvo podle návrhu požadovat na své kulturní priority o 3,42 miliardy korun více. Pro Šika je kombinace zachování podpůrných mechanismů, víceletého financování a požadavku na další miliardy v přímém rozporu s představou, že nová strategie českou kulturu likviduje. „To je docela zvláštní způsob ‚likvidace kultury‘,“ glosuje.


Veřejné peníze nejsou „nárokovou rentou“

„Stará politika vycházela do značné míry z logiky, že stát má vytvořit stabilní kulturní ekosystém, garantovat jeho podmínky a především kulturní organizace mají mít silné slovo při určování toho, jak má tento systém fungovat,“ píše Šik.

Nový přístup podle něj říká něco jiného. Stát bude kulturu nadále podporovat, ale podpora kulturních institucí není sama o sobě konečným smyslem kulturní politiky. Šik tuto změnu shrnuje výrazně: „Ano, stát vás bude podporovat, ale veřejné peníze nejsou nárokovou rentou kulturního sektoru. Smyslem systému je výsledek pro společnost, nikoliv existence systému samotného.“

V jeho pojetí se tak spor vrací k základní otázce, komu má kulturní politika sloužit a kdo má právo určovat její podobu.

Profesní organizace nejsou neutrálním arbitrem

Šik kulturním organizacím neupírá právo nový návrh odmítat. Považuje za legitimní, aby protestovaly, lobbovaly a prosazovaly vlastní zájmy. Odmítá však představu, že jejich stanovisko automaticky představuje politicky neutrální hlas odborné veřejnosti, kterému se vláda musí podřídit.

„Profesní organizace samozřejmě mají plné právo protestovat, lobbovat a hájit své zájmy. To je normální. Ale stejně normální je říct nahlas, že jsou zároveň zainteresovanou stranou,“ píše.


V této souvislosti přidává paralelu s dřívějším sporem o reorganizaci „správy lidských práv“ na Úřadu vlády. „Prakticky je to podobné, jako když si neziskové organizace u problematiky lidských práv ‚přerozdělovaly‘ státní peníze,“ tvrdí.

Také v případě kultury podle něj profesní organizace „hájí systém, ve kterém samy působí, spolurozhodují a z něhož jejich členové v řadě případů čerpají veřejné prostředky“. Jejich postavení proto Šik odmítá chápat jako nadpolitickou autoritu: „Proto to není hlas nějaké nadpolitické ‚odborné veřejnosti‘, před níž se musí demokraticky zvolená vláda sklonit.“
Kulturní politika není majetkem kulturního sektoru

Šikův spor s kritiky nového dokumentu tak nakonec nesměřuje k otázce, zda má stát českou kulturu financovat. Podle jeho výkladu tuto základní premisu přijímají oba dokumenty. Liší se především v představě o prioritách, smyslu podpory a vztahu mezi státem, kulturními institucemi a veřejností.

Stejně tak nezpochybňuje právo kulturních organizací hájit vlastní představu. Odmítá však, že by jejich požadavek na kontinuitu měl omezovat politické právo vlády vzešlé z voleb změnit priority státu. Jeho argumentace se tak v závěru vrací k demokratickému mandátu, kterým celý komentář otevřel.

„Kulturní politika není majetkem kulturního sektoru, je to veřejná politika státu,“ zdůrazňuje Šik. Nová vláda podle něj nemá pouze právo říci, jakou kulturní politiku chce prosazovat. S ohledem na mandát získaný od voličů je to podle něj dokonce její povinnost: „Vláda, která dostala nový mandát od voličů, má nejen právo, ale vlastně i povinnost říct, jakou kulturní politiku chce dělat ona místo aby dalších pět let seděla na kukaččím vejci, které jí v hnízdě nechala vláda předchozí,“ uzavírá Šik.