Svátek má: Romana

Politika

Velikost textu:

Lži na Letné. Martínek zpochybnil protest a volá po reformě ČT i ČRo

Lži na Letné. Martínek zpochybnil protest a volá po reformě ČT i ČRo

Režisér David Martínek odmítá argumenty demonstrace na Letné o ohrožení veřejnoprávních médií. Rozebírá jejich financování, hospodaření i politickou vyváženost a navrhuje rozsáhlou reformu.

David Martínek, režisér
18.listopad 2026 - 06:01

Nedělní demonstrace Milionu chvilek na pražské Letné vyvolala rozsáhlou reakci režiséra Davida Martínka. Ve facebookovém komentáři nazvaném „Lži na Letné“ zpochybnil tvrzení, že plánované zrušení televizních a rozhlasových poplatků představuje cestu k politickému ovládnutí veřejnoprávních médií. Svou polemiku rozvíjí od samotného protestu přes fungování České televize a Českého rozhlasu až k návrhům, jak obě instituce změnit.

„‚Český národ povstal‘. Těmito slovy uvedl aktivista Minář nedělní demonstraci Milionu chvilek pro zhruba 350-450 tisíc lidí, kteří podle jeho slov přišli protestovat ‚proti bezohlednému tlačení zákonů po tmě, narychlo a bez diskuse‘ a proti ‚silovému vládnutí ve stylu 4:36‘. Dramatické prohlášení a leitmotiv protestů, čas 4:36 se vztahuje k říjnovému jednání Sněmovny, kdy vládní koalice po devítihodinové debatě posunula do druhého čtení zákon rušící koncesionářské poplatky v časných ranních hodinách. Skutečností je, že koalice se takto pokusila předejít mnohadenním obstrukcím opozice a faktu, že návrh okamžitě vyvolá silný odpor veřejnoprávních médií, opozice i části veřejnosti. Jak se vzápětí ukázalo,“ napsal Martínek.

Režisér následně rozebírá obavy odpůrců vládního návrhu. Ti varují, že přesunutí financování pod státní rozpočet umožní kabinetu Andreje Babiše postupně ovlivňovat vysílání a přiblíží Česko vývoji v některých dalších evropských zemích. Martínek takový scénář označuje za „banální konspirační teorii“. Za podstatnější považuje otázku, zda samotný způsob výběru peněz skutečně rozhoduje o nezávislosti veřejnoprávního média.

„V praxi zákon o zrušení koncesionářských poplatků následuje evropský trend. Z 27 zemí Evropské unie dnes poplatky vybírá už jen deset států, zatímco zbývajících sedmnáct financuje veřejnoprávní média z veřejných rozpočtů nebo účelových daní. Koncesionářské poplatky v posledních letech zrušily Dánsko (2022), Francie (2022) nebo Slovensko (2023), a ještě dříve třeba Nizozemsko (2000), či Belgie (2001, Valonsko 2018). Severské země jako Finsko a Švédsko pak poplatky nahradily speciální mediální daní,“ uvedl.

V českém modelu se počítá také s úsporami. Martínek uvádí, že vláda požaduje patnáctiprocentní snížení proti příjmům z poplatků, nikoli proti celkovým rozpočtům obou institucí. Připomíná plánované výnosy veřejnoprávních médií pro rok 2026 ve výši 11,272 miliardy korun a státní příspěvky pro rok 2027. České televizi má připadnout 5,740 miliardy a Českému rozhlasu 2,065 miliardy korun. Ostatní příjmy by jim zůstaly zachovány.

„Česká vláda postupuje, jak na tiskovce jasně řekl premiér Andrej Babiš, podle evropských regulí. Konkrétně podle Evropského aktu o svobodě médií (EMFA). Financování České televize a Českého rozhlasu má být nově zaručeno přímo zákonem jako mandatorní výdaj. Jde o povinný výdaj státní pokladny, podobně jako jsou například důchody. Vládní návrh počítá s pevnou roční částkou celkem 7,81 miliardy korun, s pravidelnou valorizací, vázanou na překročení kumulované inflace ve výši 10 %. Tato právní úprava a zákon zajistí oběma institucím dlouhodobou stabilitu příjmů, možnost valorizace při skokovém zvýšení inflace a fakticky i omezení zásahů ze strany politiků té či oné strany,“ pokračoval Martínek.


V politické historii poplatků připomíná návrh senátorů ODS z roku 2009 na financování ze státního rozpočtu i program Pirátů z roku 2017, který počítal s využitím části výnosů DPH. Fialova vláda se však vydala opačnou cestou. Televizní poplatek zvýšila na 150 korun, rozhlasový na 55 korun a rozšířila povinnost platit také na další zařízení umožňující příjem vysílání. Změnila rovněž pravidla pro firmy, jejichž odvody se odvíjejí od počtu zaměstnanců. Martínek tyto kroky spojuje s růstem příjmů veřejnoprávních médií i s tvrdším postupem při vymáhání nedoplatků.

„Dlužno dodat, že Fialova vláda televizi poskytla i další nástroje. Především k tvrdému vymáhání poplatků u vlastních diváků. Podle oficiálních údajů České televize bylo v letech 2023 až 2025 předáno k exekučnímu vymáhání téměř 42 tisíc případů v celkové hodnotě přes 121 milionů korun, přičemž k samotnému dluhu se přičítají úroky a náklady řízení,“ napsal.

Na otázku vymáhání poplatků navazuje Martínek pohledem do smluvních vztahů České televize. Zmiňuje advokátní kancelář HAVEL & PARTNERS a jejího spolumajitele Roberta Nerudu, jehož manželka Danuše Nerudová patří k výrazným odpůrcům navrhované změny financování. Režisér v této souvislosti otevírá otázku možného prolínání politických postojů a ekonomických zájmů. Samotný rodinný nebo smluvní vztah ovšem případný střet zájmů nedokládá.

„Advokátní kancelář HAVEL & PARTNERS na základě smlouvy z května 2023 zajišťuje pro Českou televizi právní služby při hromadném soudním vymáhání dlužných poplatků, za což jí podle smlouvy náleží odměna 9,5 procenta plus DPH z vymožených částek. Samotné exekuce pak nařizují soudy a provádějí soudní exekutoři. Jedním ze spolumajitelů této kanceláře je JUDr. Robert Neruda, který se ve firmě podle veřejných profilů specializuje na soutěžní právo a agendu,“ uvádí Martínek.

Europoslankyně Danuše Nerudová kritizovala vládní návrh také na půdě Evropského parlamentu. Martínek připomíná reakci eurokomisaře pro spravedlnost Michaela McGratha, který podle jeho podání připustil financování veřejnoprávních médií ze státního rozpočtu, ovšem za podmínky dostatečných a předvídatelných příjmů a zachování redakční nezávislosti. Režisér pak vyslovuje pochybnosti o tom, zda se v debatě dostatečně mluví také o zájmech jednotlivých účastníků.

„Je legitimní otázkou, nakolik se veřejné postoje aktérů politické debaty, jako je europoslankyně Nerudová, prolínají s konkrétními byznysovými zájmy advokátní kanceláře, v níž její manžel působí jako partner a spolumajitel. Na jedné straně máme rozkacenou političku v Evropském parlamentu. Na straně druhé advokátní kancelář, v níž její manžel vlastní podíl a která pro Českou televizi zajišťuje právní služby při soudním vymáhání dlužných poplatků. O tomto a podobných příkladech se na demonstracích rozhodně nemluvilo,“ píše.

Martínek se dále zabývá vlastnickými a finančními vazbami českých médií. Připomíná koncentraci mediálního trhu v rukou velkých podnikatelských skupin a jako příklady médií mimo tento okruh uvádí Echo, Parlamentní listy či Alarm. Veřejnoprávní vysílání chápe jako službu spojenou se státem, jejíž nezávislost však podle něj nelze jednoduše ztotožňovat s absencí státního financování.


„Česká televize a Český rozhlas nejsou ‚nezávislá a svobodná média‘. Jejich vznik, fungování i budování bylo, je a vždy i bude spojeno s českým (potažmo dříve československým) státem. Infrastruktura, studia, budovy, terestriální vysílání, technický inventář, stejně jako rozpočty, či platy zaměstnanců byly vždy věcí státu. Stát do budování veřejnoprávních médií investoval stovky miliard. Z daní občanů. Stát je povinen zajistit veřejnoprávním médiím peníze na provoz. Každoroční finanční injekci ve výši zhruba 11 miliard korun. Nejde o ‚nezávislá‘ média. Ale o veřejnoprávní média. V tom je zásadní rozdíl. Podíl státu zde bude vždy neoddiskutovatelný,“ napsal.

Za důležitý příklad ohrožení svobody slova Martínek označuje blokování některých internetových domén po začátku ruské invaze na Ukrajinu. Připomíná postup správce národní domény CZ.NIC, dalších poskytovatelů připojení i následné soudní spory. Zmiňuje případ serveru AC24 a tvrdí, že organizátoři Milionu chvilek proti tehdejším zásahům za Fialovy vlády nevystupovali s obdobnou intenzitou jako nyní.

„Proti vládní zvůli Fialovy vlády Milion chvilek nikdy neprotestoval. Natož, aby organizoval celonárodní akce. Ani během samotné demonstrace o skutečném ohrožení svobody slova ze strany Fialovy vlády nepadla ani zmínka. Je vrcholným pokrytectvím a lží, když Minář z pódia hřímá o ohrožení nezávislosti médií Babišovou vládou. Jednoduše lže,“ uvedl Martínek.

Martínek se zabývá také tím, zda by ovládnutí veřejnoprávního vysílání současné vládě vůbec přineslo významnou politickou výhodu. Připomíná proměnu mediálního prostředí, v němž tradiční televizní a rozhlasové stanice ztratily někdejší výsadní postavení. V této souvislosti zmiňuje i zrušení Odboru strategické komunikace na Úřadu vlády po nástupu Babišova kabinetu v prosinci 2025.

„Důvod je prostý. Andrej Babiš veřejnoprávní média nepotřebuje. Místo spoléhání na televizní obrazovku má dávno vybudovanou vlastní, mimořádně silnou komunikační infrastrukturu na sociálních sítích. Stejně tak postupují i další členové vlády, kteří mají na sítích statisícová publika a komunikují s voliči napřímo. Tiskové konference, vlastní podcasty, premiérova pravidelná nedělní hlášení i nepřetržitý proud komentářů a videí doplňují debaty v různých formátech a médiích. Televize i rozhlas dávno ztratily monopol na zprostředkování politických postojů,“ napsal.

Významnou část příspěvku Martínek věnuje hospodaření České televize a Českého rozhlasu. Připomíná, že Nejvyšší kontrolní úřad může za určitých podmínek prověřovat prostředky vybírané na základě zákona, jeho pravomoci se však nevztahují na celkové hospodaření obou institucí. Změna financování by podle režiséra mohla otevřít cestu k širší kontrole výdajů, zakázek a smluv. Rozsah takové kontroly by závisel na konkrétní právní úpravě.


„Jakmile budou Česká televize a Český rozhlas financovány přímo ze státního rozpočtu, stanou se příjemci státních prostředků. NKÚ tak získá přímou zákonnou pravomoc prověřovat, zda tyto peníze vynakládají hospodárně, efektivně a účelně. Pokud by NKÚ získal pravomoc kontrolovat celkové hospodaření veřejnoprávních médií, mohla by se jeho kontrola zaměřit také na uzavřené smlouvy, čerpání prostředků z evropských fondů, finanční toky a projekty realizované ve spolupráci s externími subjekty včetně neziskových organizací. Výhodou kontroly NKÚ je, že jde o ústavně nezávislý orgán, nikoli o vládu či jednotlivá ministerstva. NKÚ nezasahuje do obsahu vysílání ani do dramaturgie, ale prověřuje zakázky, náklady a nakládání s majetkem,“ vysvětluje.

V návaznosti na kontrolu veřejných prostředků se režisér věnuje spolupráci České televize s externími organizacemi. Jako příklad uvádí Člověka v tísni, jeho historické spojení s televizí a rozsáhlé financování z evropských i amerických veřejných zdrojů. Zmiňuje výnosy organizace za rok 2025 ve výši 4,06 miliardy korun, z nichž podle citované výroční zprávy připadlo 1,083 miliardy na instituce Evropské unie a více než 533 milionů na veřejné zdroje z USA. Vedle USAID jmenuje také nadace NED, EED a další zahraniční dárce. Tyto finanční vztahy zasazuje do širšího obrazu spolupráce neziskových organizací, dokumentaristů a redakcí. Samotné grantové financování přitom není důkazem ovlivňování konkrétního vysílání.

„Mechanika ekosystému je jednoduchá: neziskové organizace, externí produkce, dokumentaristé i redakce se v něm navzájem propojují přes společné koprodukce, vzdělávací projekty, festivaly a grantové programy. Lidé z těchto organizací pak tvoří okruh ‚osvědčených‘ tvůrců, expertů, komentátorů, publicistů či dokumentaristů, kteří zde získávají prostor pro svou tvorbu. Zároveň tito podporují narativy a hodnotové postoje veřejně i uvnitř samotné televize,“ píše Martínek.

Režisér upozorňuje také na profesní závislost tvůrců na prostředí, v němž získávají zakázky a granty. Domnívá se, že takové vazby mohou omezovat ochotu přicházet s kritickými pohledy na evropskou politiku, migraci, válku na Ukrajině nebo společenská témata. Zmiňuje rovněž působení ministra životního prostředí Petra Macinky, který po nástupu do funkce veřejně kritizoval některé dříve podporované projekty. Martínek tyto příklady spojuje s otázkou, jak velký prostor dostávají ve veřejnoprávním vysílání postoje mimo převládající názorový proud.

„Jen málokdo z tvůrců či redaktorů si dovolí jít proti hlavnímu proudu. Nebo například zásadněji zpochybnit směřování Evropské unie či dosavadní podobu transatlantických vazeb. Těžko si lze představit ostře kritické dokumenty v otázkách migrace a následků migrace, či obrovskou míru násilí, páchaném na obyvatelstvu Evropské unie migranty, rioty a násilné akce. Stejně tak se nedočkáme kritických dokumentů na téma dopadů zelené politiky a Green dealu na ekonomiku a průmysl členských zemí. Selhání jednotlivých generací vrcholných evropských nebo americký politiků ve vztahu k Ukrajině a Rusku, kteří nesou za přímou spoluzodpovědnost za dnešní válku na Ukrajině. Nebo, kritické dokumentární a filmové reflexe dění kolem Covidu, zbrojních zakázek Unie, či snahy o omezování základních svobod v zemích evropské unie. Natož kritický pohled na agendy LGTB, genderu či transsexuálů,“ uvedl.

Vedle obsahové vyváženosti Martínek kritizuje provozní náklady obou institucí. Českou televizi a Český rozhlas označuje za podniky, které se nemusely přizpůsobit stejnému konkurenčnímu tlaku jako komerční média. Poukazuje na rozsáhlý areál Kavčích hor, personální aparát i nákladnou výrobu pořadů. Zpochybňuje přitom, zda je současný způsob provozu dlouhodobě udržitelný a odpovídá možnostem dnešního mediálního trhu.


„Dnešní televizní stanice stojí na moderních, účelných budovách, soustředěných kolem studií, s rychlým odbavením programu, nekompromisně výkonnými zpravodajskými štáby a rychlými mobilními tykadly v terénu. Program stojí na kombinaci digitálních technologií, on-line sběru a vyhodnocování zpráv z celého světa. Zprávy se generují kombinací autorského vkladu, AI digitální infrastruktury, kde normou je systematické trénování dat, okamžitém vyhodnocování trendů, inside informací a bleskurychlé organizace odbavení obsahu,“ popisuje Martínek.

Za inspirací pro změnu se Martínek obrací k finské veřejnoprávní společnosti Yle. Připomíná její historické problémy s politickými tlaky, někdejší obvinění z elitářství i dnešní silné postavení mezi finskými diváky a posluchači. Zmiňuje také vysokou důvěru veřejnosti, kterou spojuje s proměnou fungování redakcí.

„Finové na to šli přes vnitřní procesy. Zavedli takzvanou kulturu systematického fact-checkingu. Každý zpravodajský a publicistický tým má povinnost podrobit zásadní zpravodajská témata důsledné editorské oponentuře a ověřování zdrojů. Pokud televize udělá chybu, dokument, reportáž nebo zpráva vyzní jednostranně, nebo nevyváženě, nečeká se na rozhodnutí Rady. Reaguje vnitřní struktura média,“ napsal.

Druhým příkladem je rakouská ORF, jejíž redakce se v minulosti potýkaly s vlivem hlavních politických stran. Martínek popisuje postupné posilování redakční samosprávy a přísnější profesní pravidla. Zvláštní pozornost věnuje moderátorovi Arminu Wolfovi, jehož styl rozhovorů spojuje s důsledným dotazováním a stejným přístupem k vládním i opozičním politikům.

„Přestali politiky zvát do studia na zdvořilostní rozhovory a zavedli nekompromisní, daty podložené dotazování. Když politik uhýbal, moderátor otázku klidně zopakoval pětkrát po sobě, bez ohledu na to, zda šlo o vládního ministra, nebo opozičního lídra. Moderátoři měřili všem stejně, bez pardonu. K tomu se přidala přísná interní pravidla proti střetu zájmů. Platí zde striktní zákaz vazeb na jakékoliv politické subjekty, neziskovky nebo vlivové organizace,“ uvádí Martínek.

V závěru komentáře se režisér vrací k Letné a vystoupením organizátorů demonstrace. Kritizuje Mikuláše Mináře i část umělců, jejichž požadavky podle něj směřují k zachování současného systému. Současně však oceňuje občanský zájem o veřejnoprávní média a uznává, že obavy o svobodu slova či objektivní informace jsou legitimní bez ohledu na politické přesvědčení.

„Nemám nic proti demonstracím jako takovým. Naopak. Velmi oceňuji, že se statisíce lidí zajímají o veřejnoprávní média. Věnují tomu energii, čas a peníze. Chápu i jejich obavy a ochotu postavit se na obranu svobody slova, korektního provozu médií, stejně jako práva na objektivní informace. Dokonce si myslím, že oba tábory mají tohle společné,“ píše.

Martínek odmítá představu, že by zachování nynějšího financování samo vyřešilo problémy obou institucí. Za důležitější považuje větší otevřenost vůči domácím tvůrcům, hospodárnější provoz a podporu projektů schopných uspět také v zahraničí. Kvalitní filmová, televizní, dokumentární či animovaná tvorba by podle něj mohla posílit prestiž České republiky. Svůj komentář proto uzavírá výzvou ke změně dosavadního systému.

„Cesta vede přesně opačným směrem. Měla by přijít reforma veřejnoprávních médií. Vytvořená nikoliv politiky. Ale samotnými tvůrci uvnitř televize a rozhlasu. Reforma televize by přinesla podstatné otevření příležitostí. A nový standard, který by veřejnoprávní média vrátily na orbit respektu, sledovanosti, efektivity,“ uzavírá David Martínek.

(dan, prvnizpravy.cz, foto: Petr Hrubeš)



Obáváte se, že Rusko v nejbližších měsících podnikne agresivní akci proti některé ze zemí NATO?

Ano
transparent.gif transparent.gif
27%
Ne
transparent.gif transparent.gif
49%
Nevím
transparent.gif transparent.gif
24%