Bývalý diplomat a profesor Petr Drulák se ve svém komentáři vrací k proměně vztahu Francie a Německa, dvou zemí, které po desetiletí určovaly směr evropské integrace. Připomíná dobu, kdy zásadní evropské dohody nevznikaly primárně v Bruselu, ale nejprve mezi Paříží a Bonnem, případně později Berlínem. Teprve francouzsko-německá dohoda pak podle něj vytvářela základ, k němuž se přidávaly ostatní evropské země.

„Kdysi platilo, že velké evropské dohody nevznikají v Bruselu, nýbrž nejprve mezi Francií a Německem, aby se pak ostatní připojili. Legendárními se staly tandemy jako Valéry Giscard d’Estaing s Helmutem Schmidtem či Francois Mitterrand s Helmutem Kohlem,“ připomíná Drulák.

Takové uspořádání podle něj stálo na představě, že Francie a Německo jsou natolik rozdílné země, že pokud se dokážou shodnout mezi sebou, výsledný kompromis může alespoň částečně pokrývat také zájmy ostatních evropských států. Ne všichni tento způsob vedení Evropy přijímali bez výhrad a Drulák připomíná zejména tradičně skeptický britský postoj, stejně jako skutečnost, že ani ostatní kontinentální Evropané se pokaždé necítili dostatečně zahrnuti. Zásadní rozdílnost Francie a Německa však podle něj byla ještě v polovině devadesátých let nesporná.

Dnešní situaci vidí zásadně jinak. O někdejším francouzsko-německém tandemu podle něj už přibližně třicet let není příliš slyšet a skutečné mocenské těžiště Evropské unie se mezitím přesunulo jinam. Francouzští politici sice podle Druláka nadále rádi pronášejí velká slova o Evropě a činí velká evropská gesta, za skutečnou mocenskou osu však považuje vztah Berlína a Bruselu.

Francie podle něj zůstává významným evropským hráčem, v důležitých střetech však opakovaně nedokáže prosadit své priority. Jako příklady uvádí postavení jaderné energetiky a obchodní vztahy Evropské unie s Latinskou Amerikou. V obou případech podle Druláka evropská politika nakonec odpovídala spíše německým než francouzským zájmům.

„Francie zůstává vlivným hráčem, ale důležité věci v Bruselu prohrává: nedokázala zabránit diskriminaci jaderné energie, ani obchodní smlouvě s Latinskou Amerikou. Něco takového se Německu nestane. Brusel šel proti jádru, protože to si ho Německo samo zakázalo. Brusel otevírá trh potravinám z Brazílie a Argentiny, protože Německo tam chce vyvážet své průmyslové výrobky,“ píše Drulák.

Současné oslabení francouzského vlivu však podle něj není jediným vysvětlením proměny někdejšího tandemu. Samotné Francie a Německo se podle Druláka v řadě zásadních otázek přestávají tolik lišit. Právě zde staví hlavní paradox svého komentáře: obě evropské velmoci se podle něj skutečně sbližují, jen způsobem, který nepovažuje za pozitivní.

„Pokud si dříve Francie s Německem nárokovaly, že mohou mluvit za ostatní, může dnes Německo se stejnou přezíravostí mluvit už i za Francii. Hodně se sblížily, bohužel v tom horším,“ konstatuje bývalý diplomat.

Za projevy tohoto sbližování považuje ekonomické problémy, rostoucí důraz na zbrojení i vztah obou zemí ke Spojeným státům. Francie a Německo podle něj reagují na vlastní klesající konkurenceschopnost sázkou na vojenský průmysl, kterou obhajují údajnou ruskou hrozbou. Současně tvrdí, že míra jejich dnešního přizpůsobování Spojeným státům by byla pro některé předchozí francouzské a německé lídry jen obtížně představitelná.


Právě v posledních týdnech podle něj přibyly další známky tohoto sbližování. Tentokrát už nejde pouze o zahraniční nebo hospodářskou politiku. Drulák tvrdí, že Německo se stále více přibližuje někdejším francouzským problémům s migrací a bezpečností, zatímco Francie podle něj přebírá německý přístup ke kontrole veřejného prostoru.

„Zatímco německé ulice se staly stejně barevné a stejně nebezpečné jako francouzské, francouzský veřejný prostor stejně represivní jako německý,“ shrnuje Drulák.

Německo se přibližuje francouzským problémům

Jako výrazný příklad společenské proměny Německa používá Drulák nedávný útok na berlínskou akci LGBT komunity. Případ podle něj nelze vnímat jako izolovanou událost, ale jako součást mnohem širšího problému nezvládnuté migrace a neschopnosti integrovat a asimilovat část muslimského obyvatelstva.

„Když o víkendu německý islamista zaútočil dodávkou a pak mačetou na berlínskou akci LGBT komunity, jednoho člověka zabil a třicet zranil, nešlo o ojedinělý incident, ani ojedinělý profil. Ve skutečnosti neuplyne den, aby v Německu nedošlo k incidentu způsobenému následky nezvládnuté migrace a neschopnosti asimilovat muslimy: od obtěžování dívek, přes konflikty ve vlacích či na koupalištích až po znásilnění a vraždy. Německá města, kde ještě v devadesátých letech vládla čistota a bezpečnost, se dnes propadla na úroveň, kterou tehdy měla pařížská předměstí,“ tvrdí Drulák.

Do svého srovnání s Francií zahrnuje také samotný profil pachatele. Podle Druláka jde o typ příběhu, který Francie zná již několik desetiletí: člověk narozený přímo v evropské zemi do rodiny přistěhovaleckého původu, postupně radikalizovaný a přitom již před násilným útokem známý policii, justici nebo bezpečnostním službám.

„Sám pachatel má profil, který ve Francii už desetiletí dobře znají. Jedná se o rodilého Berlíňana z libanonské rodiny, který je od svých šestnácti pod vlivem radikálních imámů. Před čtyřmi roky ještě nebyl plnoletý, ale už byl odsouzen za loupež. Letos stál opět před soudem, neboť se chystal připojit k teroristické organizaci Islámský stát,“ popisuje Drulák.

Zvlášť kriticky hodnotí postup německé justice. Podle jeho podání dostal mladík podmíněný trest, který mu měl dát prostor k deradikalizaci. I zde Drulák hledá paralelu s Francií a připomíná případy islamistických útočníků, o nichž bezpečnostní složky věděly už před jejich činem.

„Berlínský soud to ohodnotil s pařížskou shovívavostí, vyfasoval podmínku, aby se mohl deradikalizovat. Útoky francouzských islamistů také obvykle doprovází poznámka, že pachatel měl složku u bezpečnostních služeb,“ pokračuje profesor.

Francie se přibližuje Německu

Druhou stranu Drulákova srovnání představuje svoboda projevu a podoba veřejné debaty. Zatímco v migraci a bezpečnosti se podle něj Německo přiblížilo problémům, které byly po desetiletí spojovány především s Francií, v přístupu k veřejnému prostoru podle něj probíhá pohyb opačným směrem. Francie se podle jeho názoru postupně přibližuje německému modelu.

Drulák připomíná, že západní Německo mělo historicky výrazně užší hranice přijatelného politického projevu. Komunistická strana byla zakázána a pozdější snaha zakázat krajně pravicovou NPD podle něj skončila mimo jiné na mimořádně problematickém propojení části jejího vedení s německými bezpečnostními složkami.

„Komunistická strana bývala v západním Německu zakázána a když se před dvaceti lety pokusili zakázat pravicově extrémistickou NPD, ztroskotalo to na faktu, že nejradikálnější část stranického vedení tvořili agenti kontrarozvědky,“ připomíná Drulák.

Za další příklad německého přístupu považuje vysokou citlivost vůči veřejným výrokům, které překračovaly hranice tehdejšího politického konsenzu. Připomíná v této souvislosti někdejšího předsedu Spolkového sněmu Philippa Jenningera a jeho kontroverzní projev z konce osmdesátých let.

„I dobře míněná leč neopatrná poznámka ve veřejném prostoru mohla vést ke konci veřejné kariéry; předseda parlamentu Jenninger musel koncem osmdesátých let v politice skončit za projev, za nějž by jinde v Evropě sklidil respekt,“ píše Drulák.

Do stejného rámce zařazuje také německý pojem „podprahový antisemitismus“, který podle svého výkladu chápe jako označení pro projev, jenž sice sám nevykazuje znaky antisemitismu, ale jeho původce může být na základě dalších kritérií přesto považován za antisemitu.

Francie podle Druláka ještě v devadesátých letech představovala téměř opačný model. Ve srovnání s tehdejšími německými poměry ji označuje za „oázu svobody“ a připomíná mimořádně široké politické spektrum, na jehož jednom okraji působili trockisté a stalinisté a na druhém Jean-Marie Le Pen.


Rozdíl podle něj nebyl patrný pouze v politice. Připomíná také francouzské filmové komedie sedmdesátých a osmdesátých let, které si podle něj mohly dělat legraci prakticky ze všeho. Ani zde neopouští ironický tón svého komentáře. Skutečnost, že podobné filmy nevznikaly v Německu, podle něj „souvisí méně s politikou a více se záhadným vztahem Němců k humoru“.

Dnešní Francii už však hodnotí podstatně jinak. Tvrdí, že v Paříži postupně zavládly „berlínské poměry“ a prostor pro kritické výroky na adresu islámu nebo migrace se výrazně zúžil. Tento vývoj podle něj nyní pokračuje i v oblasti informací označovaných za dezinformace nebo za nástroj zahraničního vlivu.

Drulák v této souvislosti upozorňuje na nový návrh francouzské vlády na ochranu demokracie před dezinformacemi a vnějším zasahováním. Podle jeho výkladu má soudům umožnit rychleji zasahovat proti šíření informací považovaných za falešné, především v období kolem voleb, a zároveň zpřísnit postihy jejich šiřitelů.

„Dává soudcům právo zastavit šíření falešných informací, které škodí vládnoucímu režimu. Pokud se tak děje v období kolem voleb, návrh předpokládá proceduru, která nevhodné informace dostane z veřejného prostoru do 48 hodin. Také zpřísňuje tresty pro šiřitele nevhodných informací, z roku vězení se maximální sazba násobí na tři a pokud se prokáže, že šiřitel posloužil zahraničnímu zájmu dokonce na šest let,“ popisuje Drulák svůj pohled na připravovanou úpravu.

Načasování návrhu spojuje s blížícími se prezidentskými volbami a záměry současného francouzského vedení. „Macronův režim očividně přistupuje k nadcházejícím prezidentským volbám s veškerou vážností,“ poznamenává bývalý diplomat.

Do stejného obrazu současné Francie zasazuje případ Xénie Fedorovové, která v minulosti vedla francouzskou pobočku Russia Today a po jejím zákazu vystupovala v konzervativních médiích spojených s francouzským podnikatelem Vincentem Bollorém. Drulák připomíná, že francouzský ministr vnitra oznámil její vyhoštění, a staví tento krok do přímého kontrastu se svou kritikou schopnosti francouzského státu postupovat proti radikálním islamistům.

„Je zajímavé, že stát, který neumí odsunout radikální islamisty, se dokáže snadno zbavit nepohodlné novinářky,“ napsal na facebookovém profilu spolku Svatopluk profesor Drulák.

V závěru svého komentáře se vrací k francouzské kultuře a humoru, čímž uzavírá oblouk započatý srovnáním někdejší Francie a Německa. Zatímco starší francouzské komedie podle něj dokázaly bez větších zábran zesměšňovat nejrůznější společenské skupiny a společenská tabu, současné populární filmy vnímá jako součást změněného kulturního prostředí.

„Dnešní francouzské komedie? Ty nejúspěšnější jsou ve stylu Co jsme komu udělali nebo Nedotknutelní. Dělají si legraci z bílých měšťáků, kteří se těžko zvykají na multikulturní realitu. Nakonec však zjišťují, že to tak má být,“ píše Drulák.

Celé své srovnání Francie a Německa pak uzavírá stejnou ironií, která jeho komentář provází od začátku. „Německému humoru vyrostl vážný konkurent,“ dodává Petr Drulák.