Podle Štefce přitom nejde o první případ, kdy se kancléř Friedrich Merz přiklonil k ruské stopě u dronových incidentů. Připomíná události z Mnichova a Frankfurtu z konce roku 2025 a jejich následné vyhodnocování používá jako argument, proč nynější tvrzení Berlína nepřijímat automaticky. „Vyjádřeno jazykem diplomatickým, pan předseda měl mylné informace, řečeno jazykem lidu lhal, jako když tiskne,“ napsal Štefec. Právě na této zkušenosti staví svou nedůvěru k aktuálnímu případu a k informacím, které německé vedení označuje za zpravodajské.

Do kritiky proto zapojuje i Estonsko. „Nevím samozřejmě, jaké informace má k dispozici kancléř Merz. Navíc je to prý tajné a už mají pachatele. Klíčovým zdrojem poznatků byla, alespoň podle médií, jedna ze tří zpravodajských služeb Estonska,“ uvedl. Následně ironizuje představu, že by právě estonská služba měla být mimořádně spolehlivým zdrojem pro ostatní evropské politiky, a připomíná tamější problémy kolem nákupů dělostřelecké munice pro Ukrajinu.


Od estonské kauzy se Štefec vrací k samotnému Lipsku a právě zde mění těžiště svého argumentu. Podle něj není nejzajímavější ani tak samotný dron, ale přítomnost ukrajinského těžkého transportního letounu AN-124 na civilním letišti. „Fascinující na celém případu ‚Lipsko‘ není ani tak dron, nesoucí na sobě údajně náložku českého Semtexu (že by česká stopa podobně, jako v případě Mohameda Atty při vyšetřování útoku na Dvojčata?!), jako spíše fakt přítomnosti obřího ukrajinského dopravního letounu AN-124, podle německých médii plně naloženého municí, na civilním letišti Lipsko/Halle,“ napsal.

Právě údajný náklad letounu používá Štefec jako hlavní bezpečnostní argument. Tvrdí, že pokud byl stroj skutečně naložen municí v rozsahu, který uvádí, mohla případná exploze představovat katastrofální riziko pro cestující, letiště i okolí. „Zkáza, kterou by exploze až přibližně 120 tun munice přinesla cestujícím, letištní infrastruktuře i okolním obcím v okruhu několika kilometrů, německé vládě zřejmě nevadí,“ uvedl. Přesný obsah nákladu i množství zhruba 120 tun jsou součástí Štefcovy interpretace případu.

Z Lipska pak přechází k širší kritice ukrajinského vedení a tvrdí, že obdobně přehlíží rizika spojená s vojenským materiálem v blízkosti civilní zástavby. „V tom jsou Němci zřejmě zajedno s vedením Ukrajiny. Tomu také nevadí ohrožení obyvatel Kyjeva a dalších ukrajinských měst explozemi vojenských skladů raket, munice a výbušnin, tajně zřizovaných v civilní zástavbě a s železnou pravidelností zasahovaných ruskými raketami a drony,“ napsal. Štefec navíc naznačuje, že civilní oběti mohou být následně politicky a mediálně využívány. „Na pár stovkách ‚kolaterálních ztrát‘ přece nikomu nesejde, dají se skvěle mediálně prodat a stejně za to může Rusko,“ dodal.


Štefec rozvíjí i účel tehdejší provokace. „Polsky přečtené prohlášení z rozhlasového vysílače v tehdy německém městě Gleiwitz (dnes polských Gliwicích) mělo vzbudit u německé i světové veřejnosti zdání, že Německo není útočníkem, ale napadeným a politicky zdůvodnit vpád německé armády na polské území,“ napsal. Právě tento historický příklad používá jako analogii k dnešku, kdy podle něj mohou být bezpečnostní incidenty rovněž využívány k vytváření politického obrazu nepřítele.

V historickém exkurzu pokračuje připomenutím paktu o neútočení Piłsudski – Hitler z ledna 1934 a postoje západních mocností. „Polákům nepomohl ani dlouho hýčkaný pakt o neútočení Piłsudski – Hitler, podepsaný v lednu 1934 v Berlíně, ani západní ‚spojenci‘, Francie a Velká Británie,“ napsal. Následně se vrací k Mnichovu 1938 a osudu Československa, které podle jeho slov západní spojenci „cynicky předhodili Hitlerovi“, aniž by mu dali skutečnou šanci bránit se.


Nejostřejší formulace přichází ve chvíli, kdy Štefec přenáší historickou paralelu přímo na současnou německou politiku. „Bez ohledu na historické zkušenosti se dnes Němci opět ocitají v čele pelotonu šílenců, rozhodnutých za každou cenu rozpoutat válečný konflikt s Ruskou federací,“ napsal. Podle něj se v Berlíně počítá s tím, že případný konflikt by se odehrával především ve střední a východní Evropě, tedy v prostoru, kam patří i Česká republika. „Věří také, že Amerika bude ochotná hrát jejich hru a riskovat jaderné zničení,“ dodal.

Štefec následně připomíná rozsah ztrát druhé světové války a používá jej jako varování proti současné eskalaci. Sovětský svaz podle něj ztratil 24 až 27 milionů lidí, Polsko téměř šest milionů a Československo téměř 360 tisíc. Zároveň připomíná i německé ztráty a poválečné rozdělení země. „Jako by zapomněli, že to byli právě oni, kdo rozpoutal válku, která přinesla obyvatelům zemí Evropy dnes nepředstavitelné utrpení, zničené životy a obrovské škody a že i samotné Německo v ní přišlo o více než osm miliónů obyvatel. Že bylo rozděleno, okupováno a nuceno vyrovnávat se se zločiny nacistického režimu. Němci jsou prostě nepoučitelní,“ napsal.


V úplném závěru se Štefec vrací z historie k aktuálnímu Lipsku a českým Vrběticím. „Mimochodem, všimli jste si nápadné podobnosti mezi medializací kauz ‚Vrbětice‘ a ‚Lipsko‘? Jako by vše bylo sehráno podle jednoho a téhož scénáře, což je ostatně dost pravděpodobné. Pokud se něco osvědčí, proč to měnit?“ napsal. Podle něj se změnila forma incidentu, nikoliv princip, který v obou případech vidí v odvolávání na zpravodajské informace a následné politické reakci. 

„Jen explozi muničáku nahradily neidentifikovatelné drony a zhudlařený útok na ukrajinské letadlo. Ale odvolávání se na informace ze zpravodajských služeb a tudíž žádné předložitelné důkazy, žádné oficiální vyšetřování a seriózní závěr, poněkud zaskočený, leč spravedlivě rozhořčený kancléř Merz s ministrem vnitra Dobrindtem po boku před kamerami a v pozadí šklebící se se šéf BfV Selen. Také vám to něco připomíná?“ napsal Štefec a připojil ještě poznámku, že kvůli České republice se podle něj při Vrběticích spojenci neangažovali stejným způsobem jako nyní kvůli Německu. „Jak se říká, někteří jsme si rovnější,“ zakončil.