Hnutí STAN chtělo prosadit povinnost, aby poslanci chodili na jednání Sněmovny střízliví a nebyli pod vlivem alkoholu ani jiných návykových látek. Návrh Jana Papajanovského, kterému se říkalo „lex střízlivost“ nebo také „lex ucpinos“, nakonec neprošel. Pro hlasovalo 47 poslanců, proti 48 a 36 se zdrželo. Místo klidné debaty o jednacím řádu přišla rozprava, ve které padala slova o chlastu, marihuaně, kokainu, testerech, vlasech i tom, jestli si Sněmovna vůbec umí sama nastavit základní pravidla.  

Papajanovský vysvětloval návrh přímo. Alkohol je podle něj ve Sněmovně problém, a to nejen v tomto volebním období. Upozorňoval, že se pije i během jednání, a kdo tvrdí opak, chodí podle něj „s klapkami před očima“. Sněmovna podle něj nemá u veřejnosti dobrou pověst a pokud chce působit jako civilní a důvěryhodná instituce, musí začít u sebe. Pravidlo popsal jako „antipapalášské“ a připomněl i vzkaz občanky, podle níž není normální, aby o zákonech hlasovali lidé pod vlivem alkoholu.  

Z lavic STAN zaznělo, že normální je do práce nechodit opilý. Poslankyně Ester Weimerová to shrnula větou, která se stala jedním ze symbolů celé debaty. „Ukažme lidem, že normální je nechlastat,“ prohlásila Weimerová. Podle ní je na některých schůzích snížená sebekontrola poslanců vidět.  


Ministr pro sport, prevenci a zdraví Boris Šťastný z Motoristů sobě návrh odmítal hlavně jako prakticky neproveditelný. Připomněl, že sám pije velmi zřídka, ale zároveň upozornil na mnohem širší problém než jen alkohol. Zmínil, že vedle kanceláře bývalé předsedkyně Sněmovny byl nalezen kokain, a dodal, že z oken cítil i marihuanu. Právě tato slova posunula debatu z roviny „panáka ve Sněmovně“ k otázce, o čem všem se v parlamentních kuloárech mluví, ale veřejně se to obvykle neříká.  

Šťastný si zároveň dělal legraci z toho, jak by se podobný zákaz vlastně kontroloval. Ptát se začal, jestli by předsedající měl chodit s alkoholtesterem, dělat krevní testy nebo poslancům odebírat vlasy kvůli drogám. Tato pasáž byla možná absurdní, ale zároveň přesně ukázala slabinu návrhu. Jakmile se zákaz napíše do pravidel, musí někdo rozhodnout, kdo je pod vlivem, kdo bude testován, kdo se může bránit a kdo nese odpovědnost za případné politické zneužití.  

Místopředseda Sněmovny Patrik Nacher z ANO se označil za jednoho z největších abstinentů ve Sněmovně, ale návrh označil za absurdní. Jeho hlavní námitka byla jednoduchá. Kdo to bude kontrolovat a podle čeho. Ptát se poslanců, zda jsou podnapilí, by podle něj předsedajícího dostalo do neřešitelné situace, protože by okamžitě čelil podezření, že někomu nadržuje a na jiného si zasedl.  

Jan Berki ze STAN Nacherovi vzkázal, že absurdní je spíš to, že běžným zaměstnancům alkohol na pracovišti zakazuje zákon, zatímco poslanci sami o sobě tvrdí, že si podobné věci dokážou ohlídat bez pravidel. Zároveň připustil, že se z něj stal abstinent až poté, co viděl, co alkohol dělá s některými kolegy. Právě takové věty dávají celé rozpravě syrovost, kterou by uhlazený přepis snadno zabil.  


Parlamentní listy připomněly i následné vyjádření Josefa Nerušila z SPD, který hlasování proti návrhu hájil velmi ostře. Návrh označil za „dobroserský“ a tvrdil, že disciplínu si předpisy musí vynucovat hlavně STAN, který podle něj proslul „koksem v zadku“. Nerušil zároveň varoval, že by pravidlo posloužilo hlavně novinářům, kteří by honili poslance s alkoholtestery a vyráběli z toho politické divadlo.  

Návrh STAN neprošel, ale v tom je možná pointa celé věci. Sněmovna ho odmítla jako neproveditelný, populistický nebo symbolický, jenže samotná rozprava současně ukázala, že téma nevzniklo z ničeho. Pokud se při debatě o střízlivosti ve Sněmovně začne mluvit o chlastu, marihuaně, kokainu, testerech a o tom, kdo by vůbec prošel kontrolou, nejde už jen o návrh jednoho klubu. Jde o nepříjemný obraz politické kultury, která se ráda tváří jako dospělá, dokud se jí někdo nezeptá, podle jakých pravidel vlastně funguje.