Starověký Řím bývá někdy představován jako společnost, která otevřeně přijímala intimní vztahy mezi lidmi stejného pohlaví. Skutečnost však byla složitější. Římané takové vztahy znali, ale neposuzovali je podle dnešního rozdělení na homosexualitu a heterosexualitu.

Důležitější bylo, kdo měl ve vztahu převahu, kdo byl svobodným občanem a kdo patřil k podřízeným společenským skupinám. Stejné sexuální chování tak mohlo být u jednoho muže tolerováno, zatímco pro druhého představovalo vážné ohrožení jeho pověsti.

Římská společnost byla výrazně patriarchální. Ideál mužnosti, označovaný jako virtus, zahrnoval odvahu, sebeovládání, důstojnost a schopnost rozhodovat o sobě i druhých. Tyto představy ovlivňovaly také intimní život. Pro svobodně narozeného římského občana byla společensky žádoucí aktivní, dominantní sexuální role. Pasivní postavení mohlo být naopak spojováno s podřízeností a ztrátou mužské důstojnosti.

Rozhodující proto nebylo pouze pohlaví partnera. Vztah svobodného občana s mužským otrokem nebo prostitutem mohl být tolerován, pokud neporušoval další společenská pravidla. To však neznamenalo neomezenou sexuální svobodu. Římské právní a morální normy chránily sexuální nedotknutelnost svobodně narozených občanů. Intimní vztahy mezi dvěma svobodnými muži proto mohly vyvolávat kritiku bez ohledu na jejich osobní náklonnost.

Dobová literatura zároveň ukazuje rozdíl mezi veřejně prosazovaným ideálem a skutečným chováním. Básník Martialis například opakovaně zesměšňoval muže, kterým připisoval pasivní sexuální roli. Podobná obvinění sloužila také k veřejnému ponižování politických protivníků.


Zvláštní právní a společenská omezení se vztahovala také na některé další skupiny, například prostituty, herce či gladiátory. Jejich postavení mohlo být spojeno s takzvanou infamia, tedy omezením občanské cti a některých práv. Římské manželství přitom uplatňovalo výrazně rozdílná měřítka na muže a ženy. Od manželek se očekávala sexuální věrnost, zatímco muži měli širší prostor pro mimomanželské vztahy, pokud nezasahovali do práv jiných svobodných rodin.

O vztazích mezi ženami se dochovalo mnohem méně zpráv. Většinu známých textů napsali muži a ženskou sexualitu často popisovali satiricky nebo odsuzujícím způsobem. Skutečný intimní život římských žen proto dokážeme rekonstruovat jen velmi omezeně.

Jeden z nejznámějších příběhů vztahu dvou mužů pochází z období císaře Hadriána, který vládl v letech 117 až 138 našeho letopočtu. Hadrián byl ženatý s Vibií Sabinou, zároveň však udržoval blízký vztah s mladým Antinoem pocházejícím z maloasijské Bithýnie. Antinoos císaře doprovázel na cestách po římské říši a stal se součástí jeho nejbližšího okolí.


Hadriánův příběh ukazuje, že náklonnost mezi muži mohla být ve starověkém Římě veřejně známá a zanechat mimořádné kulturní dědictví. Nelze z něj ale vyvozovat, že podobné vztahy byly společensky rovnocenné dnešním partnerstvím. Císař měl výjimečnou moc a jeho vztah s mladým Antinoem nebyl vztahem dvou stejně postavených osob.

Starověký Řím tedy znal intimní vztahy mezi lidmi stejného pohlaví, ale jejich přijetí bylo podmíněno společenskou hierarchií a představami o mužnosti. Pro Římany nebylo rozhodující jen to, koho člověk miloval. Stejně důležité bylo, kdo měl svobodu, důstojnost a moc rozhodovat o druhém.



Zdroje: 1. Cambridge University Press – Discourses of Desire in Ancient Greece and Rome⁠; 2. National Archaeological Museum of Spain – Male Sexuality in Rome⁠; 3. National Archaeological Museum of Spain – Invisible Sexualities⁠; 4. Oxford University Press – Slavery and Sexual Availability⁠; 5. English Heritage – Emperor Hadrian and His Relationship with Antinous⁠