A kvůli některým by vás chtěli zavřít do blázince. Protože lidé jsou různí, různě divní a nepřístojnosti nebývají okolím stejně přijímané. Některé nepřístojnosti jsou nemorální, jiné neslušné a některé prostě jen velmi nepříjemné. Jiné však jsou vítané coby rozptýlení, zábava, kuriozita. Třeba jako když potulný umělec zpívá na nároží nebo když si v restauraci nebo na konferenci vytáhnu jehlice a začnu plést.

Svět je plný nespravedlnosti a lidé (a bohužel ani státy) se ke všem nechovají stejně. Někomu se nějaká nepřístojnost líbí, tak ji chválí a podporuje. Jiní nepřístojní by potřebovali lékařský dohled a víc psychofarmak, ale kdejaký zpitomnělý modernista je obdivuje a vyzdvihuje. Jiného zase normální chování provokuje, tak je uráží a někdy i likviduje. Tak tomu třeba bylo při Pochodu pro život, který jiným vadil natolik, že mu zabránili pokračovat.

Víme už, že zírání jiným do výstřihu je sexuální obtěžování, ať je ten výstřih vybaven bohatě, nebo naopak naprosto nedostatečně. Na muže a do zad jiným naopak zírat je dovoleno, pokud ovšem majitel zad nemá i oči vzadu. Jinou otázkou je, kam tedy máte zírat. Nahoru? Dolů k nohám? Na informační cedule nebo na přepravní řád? Zapeklitý problém neřeší, kdo v tramvaji pospává, čte knihu, zírá do telefonu nebo nevidí radši už vůbec.

Nejčastější nepřístojnost vyvolávají lidé oblečením. Některé je totiž příliš barevné, až oči přecházejí a pozorovatel vidí jen kruhy. Jiné oblečení je barevně nesouladné, nerespektuje módní doporučení nebo kombinuje nekombinovatelé. Některé slečny nosí oblečení příliš krátké, jiné příliš průhledné. Tady ovšem nastává jistá komplikace, neboť pozorovatelé se vzájemně neshodnou. Co jednoho uráží, to totiž leckdy druhému imponuje, což platí zejména u nohou tak dlouhých, že vedou až někam … na zem. Pupkatí muži zase v teplých dnech s oblibou nosí dírkovaná tílka, ba dokonce leckdy doma zapomenou i svrchní oblečení vůbec, takže se obě pohlaví mohou potěšit pohledy na jejich zpocená tučná těla. Kdysi bylo nepřístojné vyjít na ulici bez pokrývky hlavy, zatímco dnes je bohužel přístojné vyjít ven i bez oblečení.

Jinou nepřístojností údajně jsou ponožky v pánských sandálech, čímž ovšem zase ty chlapské hnáty méně smrdí. U žen se zase lze zalyká nepřístojností každá pedikérka, která nesnáší rozpraskané paty, nehty přesahující lem bot a špínu na nohou, na botách i všude kolem. Špína vůbec je zdrojem dalších nepřístojností, podobně jako zápach nemytých těl, nepraného oblečení a pach všech možných lidských tekutin nebo jídel, která už jednou v tělech byla. Další nepřístojností je vtíravý pach deodorantů, parfémů a kosmetiky vůbec. Co jednomu v parfumerii hezky voní, to jinému způsobuje mdloby, zejména když na sebe majitelka vylije té drahoty celý flakón. Máte-li sedět vedle takového šiřitele feromonů nebo dokonce s ním pracovat v jedné kanceláři, brzy tato drobná nepřístojnost hrozí přerůst v kriminální čin končící odsouzením za brutální vraždu.

Jinou nepřístojností je hlasitá hudba, hlasitý hovor, hlasitý smích a halasnost všeho druhu. Kdysi bývaly hlasité rozhovory neslušné a rodiče každou chvíli své děti polohlasně okřikovaly. Dnes naopak jako by se s hlasitostí nešetřilo, snad kvůli lidstvu, jež je stále více hluché, méně slyší a skoro nic nevnímá. Hudba v restauraci má přece sloužit jako podkres, ale dnes ji naopak hosté musejí překřikovat. A to nemluvím o televizních přístrojích, v nichž jakýsi šotek přidává na decibelech zejména u reklam. Možná si to někdo draze zaplatil a fakt to požaduje. Jiní mají zato, že právě tato nepřístojnost obtěžuje svět mnohem víc než jeden mladík, co vám kouká do výstřihu.

Pak existují činnosti, které jsou běžné a normální doma, jen je nepřístojné je provozovat na veřejnosti. Souložit, močit, brečet, hulákat, křičet, hádat se a pro někoho snad i kojit. Vždy pak záleží na tom, zda se pachatel oné nepřístojnosti alespoň trochu pokouší konat svou aktivitu utajeně, anebo se s ní pyšní, chlubí, ukazuje, snad aby byl morálně lepší. V Praze si například turisté velmi často lehají na pomníky padlých. Cožpak by to někdo dělal na hřbitově ve své domovině, kde spočívají jeho blízcí?

Svěřila se mi kamarádka – vlaková průvodčí, jak rozdílně se lidé chovali v dobách, kdy se začínala učit, a jak jinak se ve vlacích chovají dnes. Dříve si cestující hodně povídali, zatímco dneska mají všichni chytré telefony a ve vozech je skoro vždycky klid sem tam rušený hlasitými hovory po telefonu. Na druhé straně si tuhle jedna mladá dívka na sociálních sítích stěžovala, jak jí bylo nepříjemně, když se s ní ve vlakovém kupé chtěla bavit nějaká starší paní. Hovor? Jaká to nepřístojnost!

Já se na veřejnosti chovám nepřístojně skoro pořád. Vozím s sebou do vlaku i do kavárny ruční práci a nevadí mi, když se mě někdo zeptá, co zrovna vyrábím a co to dělám. „Já bych se asi styděla si v hospodě vytáhnout ruční práci,“ řekla mi tuhle jedna mladá paní, ale druhá hned doplnila: „To kdybych tušila, taky jsem si své pletení vzala s sebou.“ „Co doma vyrábíte?“ zeptám se já, a už je hovor navázán a vlídně pokračuje, podobně jak to kdysi lidé dělali ve vlaku a vůbec všude, když ještě žili v normálním světě bez chytrých telefonů.

Časy se ale prudce mění a stejné je to i s mnohými nepřístojnostmi. Někteří lidé totiž soudí, že nepřístojností je už i jiný názor než ten, jehož jsou nositeli. Pak ty jinonázorové odvážlivce vylučují z dobré společnosti a nejradši by jim přes drzou pusu navlékli náhubek. Jenomže ani náhubky by těm odvážlivcům nezakázali myslet.

Nepřístojnosti bývají otázkou míry, podobně jak je to s lékem, který v malém množství léčí, ale ve větším množství způsobuje smrt. Žijeme ale v době, která nezná míru a nedokáže určit zlatou střední cestu. Žijeme v době, která je plná volání po toleranci, ale používá silných gest, urážek, nálepkování a odhazování knih v dál. Od takových je ale jen krůček k pálení knih a k zabíjení lidí. Třeba jen proto, že ti jiní lidé mají trochu jiné oblečení, jiný jazyk, jiný názor, jinou pleť.

Počátkem května jsem se zúčastnila řady oslav výročí konce poslední světové války. Na oslavách ve všech městech hráli naši krásnou českou hymnu. A já třeba za nepřístojnost považuji, když při hymně někdo sedí nebo se hlasitě baví. To je mnohem horší než jen někam zírat, nosit špatné šaty, čurat na veřejnosti nebo si něco myslet.

Daniela Kovářová