Představa, že je mohou ti stařečci a stařenky něčemu naučit je za hranou jejich představivosti. Vždyť si často neporadí ani s tlačítkovým mobilem. Přesto my dědci a babky, kteří máme to štěstí, že nás přesto mají vnoučata ráda, se snažíme předat jim to, co bez zkušeností daných věkem získat nejde.

Napsal jsem tedy knihu o jejich vrstevnících, ale v jiné době. Tedy přesně v roce 1418. Včera opustila tiskárnu. Kniha je plná dobrodružství co prožívá zemanův syn Václav z tvrze Bílá Skalka, někde mezi Pernštejnem, Jihlavou a Blanskem. Se svým vlkem a koněm žije v dnes pro nás neuvěřitelném světě. Ale i tam platí zákony dobra a zla stejně jako dnes. I tenkrát bylo důležité mít někoho, na koho se dá spolehnout, ať už jsou to lidé nebo zvířata. Mít někoho, kdo umí předávat své zkušenosti a znalosti nezištně každému, kdo o to stojí. Mít někoho, kdo nezklame. 

Naše duše tenkrát i dnes mají potřeby, které čas nezměnil. Jen kulisy jsou docela jiné. Věřím, že nejen moji vnuci tam najdou nejen zábavu v dobrodružstvích, ale i víru v přátelství a dobrotu srdce. Věřím také, že i dnešní mládež obklopená všemožnými obrazovkami zná nebo objeví kouzlo plamenů a praskajícího dřeva v ohništi nebo krbu. Že i je ten pohled naplní pohodou a klidem v duši, kdy čas se zpomalí a jiskry probouzí naději. Přál bych si, aby tato kniha pomáhala tvořit pouta mezi dětmi, jejich rodiči a prarodiči. Bude tak plnit můj sen, sen - který se mi nikdy nezdál.