Dobré odpoledne, milí přátelé,
ráda jsem přijala pozvání na dnešní shromáždění.

Historička paní Marie Neudorflová před chvílí ve svém skvělém projevu mluvila o demokracii, která není. Po čtvrt století  „usilovného budování“ opravdu z naší demokracie zbývá už jen viněta na vypité láhvi. Ti, kdož si z ní po léta přihýbali, pořád krouží jako vinné mušky  kolem hrdla té láhve, aby vysáli i poslední hlt, co ještě zbyl na dně.

Pak prázdnou láhev zahodí do kontejneru na tříděný odpad a zařadí se do fronty, aby od bruselských komisařů vyfasovali novou flašku s novým obsahem. I ona bude mít na skle přilepenou etiketu DEMOKRACIE, ale tekutina  uvnitř bude smrdět jak ocet. Takových lahví mají v ústředním  supermarketu, o kterém nedávno mluvil příručí pan  Macron, připravené plné sklady.  Hlasy občanů varující před tím, co nás ten handl bude stát,  sílí, a naše dnešní shromáždění je toho důkazem, ale už zítra můžeme být umlčeni. Ústavní právo na svobodu slova a názoru podmíněné zárukou  svobodného šíření informací je  porušováno už teď. Totalita přešlapuje za našimi dveřmi a zpívá song o právech člověka.

Říjnové volby do sněmovny se neúprosně blíží a osud už stáčí poslední lok. Ten krátký čas, který nám zbývá k sešikování vozové hradby, nesmíme promarnit.  Nepodléhejme defétismu, že vše je marné. Není to pravda. Žádná bitva není předem prohraná, pokud to nevzdáme my sami. Naši předkové nebyli zbabělci. Kdyby byli, už tu dnes nežijeme!

Prý jsme národem plebejců, posmívají se  někteří „odborníci“ na českou historii. Kdyby vnímali naše dějiny bez účelového zakřivení,  museli by ale vědět, proč byla naše elita pravidelně vybíjena či vyháněna. A museli by s obdivem uznat, že to byl právě plebs čili lid, který z odkazu mrtvých a z vlastní moudrosti a energie  dokázal vyšlechtit novou národní elitu.  TGM zakladatel demokratického státu stál na ramenou duchovních obrů. Touhu po demokracii však sdílel i plebs a dokázal ten sen vybojovat.



Naše země ale není ostrovem, její poloha uprostřed Evropy je hodně nepohodlná. Česká urputnost čelící po staletí cizím choutkám a devastujícím cizím vlivům dnes zdánlivě ochabuje. Víme však, že síla řetězu je daná sílou jeho nejslabšího článku. V současném řetězu je těch slabých článků povícero. Ale předstírají nám, že jsou z ocele, ty gumy! V kampani slibují, že nás zdárně převedou přes křižovatku, ke které nás sami zavlekli, ti pokrytci! Jejich vazalské politické programy však jasně prozrazují, k čemu nás chtějí definitivně připoutat, ti zrádci! My ale nejsme otroci, ani duševní bezdomovci.  Česká tvrdohlavost při hledání pravdy a odhodlanost ji hájit má  hluboké kořeny. Tak hluboké, že je nelze vyrvat, ani zadusit pod nějakými drny přivezenými odjinud. Své kořeny si nedáme vypálit ani bruselskou kyselinou.

My, takzvaný plebs, pořád pevně stojíme na ramenou obrů, když bráníme demokratické principy. Proto věřím, že naše kolektivní moudrost si dokáže poradit s ambicemi sádrových trpaslíků. I když se před volbami převlékli za pilné zahradníky a na své rýče si přelepili logo s českým lvíčkem, my víme, za koho naši političtí trpaslíci kopou. Proto je naším právem a svatou povinností je ze Sněmovny vykopnout.  Musíme ale dobře zvážit, koho posadíme do uprázdněných lavic.

Je to odpovědný úkol  vybrat v říjnových volbách  ty strany a hnutí, které vnímají  stav světa reálně, které dokážou pojmenovat jeho hrozby a které jsou natolik pokorné, aby uznaly, že k nalezení řešení musí přizvat všechny občany naší republiky. Mluvím samozřejmě o naléhavosti uzákonit institut obecného referenda. Se stejnou naléhavostí ale připomínám, že kolektivní moudrost, na níž je myšlenka plebiscitu založena, funguje pouze tehdy, když funguje svobodné šíření informací. Cenzorská mříž už je pro nás české „kacíře“ ve skladu ústředního supermarketu připravena. S jejím převozem se ještě vyčkává, až naši noví poslanci složí slib o svědomité službě lidu. Teprve pak dorazí zásilka i s návodem k jejímu použití. Ale co když ji naši budoucí zákonodárci  odmítnou převzít, protože nebudou ze sádry, ani z gumy? O tom v říjnu rozhodneme my!  

 Čím víc nás  k volbám přijde, tím větší bude šance, že z odpečetěných uren vypadne svědectví  o tom, že génius českého národa neumřel a že má dost sil oživit i  demokracii.

Pořád ještě máme naději. Když k ní přidáme víru a odhodlanost, dokážeme do té vypité láhve načepovat nové dobré víno Czech made. Splašky z Macronova skladu ať si příručí přidělují těm, co už to vzdali. My se nedáme otrávit. Ani umlčet.

Mluvila jsem o české tvrdohlavosti. Vhodnějším slovem je ale věrnost. Nejen věrnost té líbezné krajině, do které jsme se narodili, ale i věrnost těm, kteří pro tuto zemi a její suverenitu dokázali  zemřít. Mysleme na ně, až půjdeme v říjnu rozhodovat o budoucnosti své vlasti.