Když SPD před volbami spojilo své kandidátky s PRO, Trikolorou a Svobodnými, vypadalo to především jako volební matematika. Menší strany samostatně riskovaly, že jejich hlasy propadnou. Společná kandidátka měla jejich voliče spojit a zvýšit šanci na parlamentní zastoupení. Strategie fungovala.

Jenže po prvním půlroce vládnutí se objevila otázka, která před volbami nebyla tolik vidět. Kdo dnes vlastně reprezentuje SPD?

Tomio Okamura je předsedou Poslanecké sněmovny. Radim Fiala vede poslanecký klub a od konce června také dozorčí radu ČEZ. Vláda má tři ministry nominované v rámci politického prostoru SPD, ale žádný z nich nepatří mezi dlouholeté stranické politiky hnutí. Ve společném poslaneckém klubu navíc sedí vedle členů SPD také předsedové dalších politických stran.

To už není pouze personální zajímavost. Ukazuje to, jak se protestní hnutí po prvním skutečném vstupu k vládní moci snaží současně vyřešit dva rozdílné úkoly: podílet se na řízení státu a přitom neztratit politickou identitu, na které vyrostlo.

Okamura zůstává značkou, Fiala získává institucionální roli

SPD je od svého vzniku mimořádně silně spojeno s jedním člověkem. Tomio Okamura není pouze jeho předsedou. Pro značnou část veřejnosti je prakticky personifikací celého hnutí. Vedle něj ale dlouhodobě stojí druhá významná osobnost, Radim Fiala.

Jejich spolupráce nezačala se současnou vládou. Fiala byl původně poslancem ODS, později začal spolupracovat s Okamurou a stal se jedním z klíčových lidí SPD. Dnes stojí v čele jeho poslaneckého klubu. Po vstupu do vlády se však jeho institucionální postavení ještě rozšířilo.


Je důležité této skutečnosti nepřisuzovat význam, který sama o sobě nemá. Členství představitele vládní strany v dozorčí radě společnosti ovládané státem není samo o sobě důkazem nestandardního jednání. Personální obsazování orgánů společností s majetkovou účastí státu bylo spojeno s politickou odpovědností vlád i v předchozích obdobích.

Z analytického hlediska je ale Fialova pozice významná. ČEZ patří mezi nejvýznamnější české společnosti a stát v něm prostřednictvím ministerstva financí drží rozhodující podíl. Předseda dozorčí rady stojí v čele orgánu, který dohlíží na výkon působnosti představenstva.

Politický vliv SPD se tedy po vstupu do vlády neprojevuje pouze třemi ministerskými resorty nebo funkcí předsedy Poslanecké sněmovny. Začíná mít také institucionální podobu ve státem ovládaných společnostech. To je pro SPD nová situace.

Hnutí, které dlouhé roky vystupovalo především jako kritik způsobu fungování státu, se nyní samo podílí na personálním a institucionálním výkonu moci. Zároveň lze pozorovat určitou faktickou dělbu rolí. Okamura zůstává hlavní veřejnou značkou. Fiala je mediálně méně dominantní, ale jeho postavení je významné uvnitř parlamentní a nově také ekonomicko-institucionální struktury.

Z veřejně dostupných informací samozřejmě nelze tvrdit, že jde o předem dohodnuté rozdělení rolí. Výsledné uspořádání je však zřetelné.

SPD vládne prostřednictvím lidí, kteří nejsou členy hnutí

Ještě zajímavější je personální strategie hnutí při obsazování vlády. SPD nezvolilo cestu, kterou často volí strana vstupující poprvé do kabinetu. Nevyslalo do čela ministerstev své nejznámější politiky.

Resort obrany vede Jaromír Zůna, dopravu Ivan Bednárik a zemědělství Martin Šebestyán. Zůna se navíc stal místopředsedou vlády. Jejich veřejné vystupování přitom většinou odpovídá spíše odbornému a resortnímu řízení než tradiční politické komunikaci SPD.

To může být racionální strategie. Nestranický odborník může uvnitř aparátu ministerstva získat jinou autoritu než stranický politik bez zkušenosti s daným oborem. Současně tím ale vzniká odstup mezi politickou značkou a výkonem exekutivní moci.


Ministerstvo obrany dobře ukazuje, že tento model může vytvářet napětí. Jaromír Zůna musí jako ministr pracovat s aliančními závazky, potřebami armády a dlouhodobými mezinárodními vztahy České republiky. Institucionální odpovědnost ministra obrany je proto jiná než role opozičního politika kritizujícího bezpečnostní politiku vlády.

Zde se testuje, zda lze dlouhodobě spojovat protestní politickou identitu s odpovědností za konkrétní resort. SPD si tak vytvořilo pozoruhodný model: stranické vedení reprezentuje politickou značku, zatímco značnou část vládní moci vykonávají odborní nominanti stojící mimo vlastní stranickou strukturu.

To chrání nejvýraznější politiky SPD před částí každodenního ministerského opotřebení. Má to však i opačnou stránku. Volič nemusí automaticky spojovat úspěch Zůny, Bednárika nebo Šebestyána právě se značkou SPD.

Největší konkurence může vzniknout uvnitř vlastního klubu

Ještě složitější situace vznikla ve Sněmovně. SPD šlo do voleb ve spolupráci s PRO, Trikolorou a Svobodnými. Cílem bylo mimo jiné spojit voličský potenciál subjektů, které by při samostatné kandidatuře riskovaly, že se do Poslanecké sněmovny nedostanou. Výsledkem ale není personálně čistý klub SPD.

Do Sněmovny se například dostal předseda PRO Jindřich Rajchl. Český statistický úřad u něj eviduje stranickou příslušnost PRO a kandidaturu za SPD. V Moravskoslezském kraji získal 14 270 preferenčních hlasů, tedy 28,14 procenta hlasů kandidátky.


Jindřich Rajchl potřebuje udržovat značku PRO. Zuzana Majerová Trikoloru. Libor Vondráček Svobodné. Tomio Okamura naopak potřebuje, aby společný politický prostor zůstal spojován především se SPD.

Dokud všechny spojuje společná vládní agenda a podobná část voličského spektra, nemusí tento rozpor působit zásadní problémy. Dlouhodobě však vytváří strukturální napětí. Čím úspěšnější budou představitelé partnerských stran při budování vlastní politické značky, tím méně samozřejmé bude, že voliči tohoto prostoru zůstanou automaticky voliči SPD.

Tím se dostáváme k největšímu paradoxu současného postavení hnutí. SPD se poprvé dostalo k reálné vládní moci. Tomio Okamura stojí v čele Poslanecké sněmovny. Politický prostor SPD získal tři ministerské resorty a místopředsedu vlády. Radim Fiala vede poslanecký klub a současně stojí v čele dozorčí rady ČEZ. Hnutí tedy nikdy nemělo větší institucionální vliv.

Současně je ale výkon tohoto vlivu personálně rozptýlenější než dříve. Část vládní moci vykonávají lidé stojící mimo členskou strukturu SPD. Část parlamentní viditelnosti získávají představitelé partnerských stran. Nad tím vším zůstává Tomio Okamura jako jednoznačně nejznámější tvář hnutí.


Potřebuje ministry, odborné zázemí, lidi schopné obsazovat instituce, vyjednávat kompromisy a postupně vytvářet širší personální základnu. SPD tento problém zatím řeší pozoruhodným způsobem: část lidí potřebných k výkonu moci získalo mimo vlastní stranickou strukturu. Krátkodobě to může být velmi efektivní. Nemusí to však automaticky posilovat samotnou značku SPD.

Proto dnes možná není nejdůležitější otázkou, kolik ministerstev hnutí získalo. Zajímavější je, komu bude politicky připsána moc a výsledky, které tyto pozice přinášejí. Nestranickým ministrům? Politikům partnerských stran? Radimu Fialovi jako představiteli SPD, který získává další institucionální roli? Nebo Tomiu Okamurovi, pokud dokáže všechny tyto části nadále spojovat pod značkou SPD?

Po půl roce vlády ještě odpověď neznáme. Jedno už ale vidět je. SPD už nelze hodnotit pouze jako opoziční protestní hnutí soustředěné kolem Tomia Okamury. Vstupem do vlády kolem sebe vytvořilo širší síť politického a institucionálního vlivu. Teprve další vývoj ukáže, zda tato síť posílí samotné SPD, nebo také politiky a odborníky, kterým hnutí otevřelo cestu k moci.



Zdroje: 1. SPD – společné kandidátky pro volby 2025⁠; 2. Český statistický úřad – výsledky kandidátů SPD ve volbách 2025⁠; 3. Vláda České republiky – členové vlády⁠; 4. ČEZ – Radim Fiala v dozorčí radě společnosti⁠; 5. ČEZ – Radim Fiala zvolen předsedou dozorčí rady⁠