„Válka, válka válka…“ otevírá svou úvahu bývalý poslanec za SPD Jiří Kobza. V rozsáhlém komentáři se vrací k vlastní zkušenosti s válkou, konfliktu na Ukrajině, dodávkám západních zbraní i tomu, jak se podle něj v českém veřejném prostoru mluví o míru.

„Proč se v dnešní pokroucené ideologii ultralevicových aktivistů skloňuje slovo válka víc než slovo mír? Proč se slovo mír stalo tak kontroverzním, že vyvolává tolik negativních reakcí?“ ptá se Kobza.

Svůj odpor k válce spojuje především s tím, co podle svých slov sám zažil. „Vždyť válka přináší nejenom obrovské zisky bankám, zbrojařům a šmelinářům, ale také především nesmírné hoře a utrpení obyčejným lidem, kterým násilím bere otce, bratry a syny a posílá je do mlýnku na maso zemřít. Viděl jsem válku hodně zblízka, vím jak tvrdý je život civilisty ve válečné zóně. Viděl jsem, co válka způsobila na životě obyčejných lidí, a to mne vede k nesmiřitelnému odporu proti všem válečným snahám a štvaní,“ uvedl.

Kobza následně přechází k rusko-ukrajinským jednáním z jara 2022 a jejich neúspěch spojuje s tehdejší návštěvou britského premiéra Borise Johnsona v Kyjevě. „Od momentu, kdy v dubnu 2022 Boris Johnson zakázal Ukrajincům uzavřít mír s Ruskem, zemřelo přes milion lidí, naprosto zbytečně, protože frontová linie je více či méně tam, kde byla v onom dubnu 2022,“ tvrdí Kobza.


V této souvislosti klade otázku, kde podle něj končí vojenská pomoc a začíná přímé zapojení třetích zemí do konfliktu. „Nemohu se sám zbavit otázky: kdo asi tak určuje cíle, poskytuje koordináty cílů a kdo ty střely programuje? Že by ukrajinští pěšáci? Pochybuji. Prozraďte mi, kde končí dodávky zbraní válčící straně a kde začíná přímá účast třetí strany na válce? Kdy se ta třetí strana stane válčící stranou se všemi důsledky?“ ptá se.

Od zahraniční politiky pak přechází k českému veřejnému prostoru. „Kam zmizelo z našich masmédií jakékoliv mírové hnutí? Naše média suše a jednostranně konstatují, že každý den ve válkách umírají lidi. Všelijací prováleční aktivisté mají v médiích prostoru víc než dost a to jim moderátor ani neskáče do řeči,“ tvrdí Kobza.

Ostře se vyjadřuje také o některých aktivistech a občanských iniciativách. „Všelijaké ultralevicové bojůvky (Milion chvilek, Oganesianův gang a další) ať již anonymně na sociálních sítích a nebo na ulici při protiválečných demonstracích se všemožně snaží dehonestovat a poplivat kohokoliv, kdo příliš často vyslovuje to zavržené slovo: Mír. Ten je vzápětí označen za proruského agenta, chcimíra a duševně nezpůsobilého. Je mu doporučena alobalová čepice,“ uvedl.


Ve své úvaze se následně obrací ke Karlu Čapkovi a jeho Bílé nemoci. V dramatu vidí paralelu se současností, protože Čapek podle něj spojil válečné štvaní s epidemií. „Karel Čapek to věděl a jeho úžasná kniha Bílá nemoc, která v sobě spojuje nejenom válečné štvaní a hrůzy války, ale i epidemii nemoci, která se rychle šíří. Jaká vizionářská paralela se současnou situací, s ukrajinskou válkou, která začala v roce 2014 a covidovou epidemií, která se začala šířit začátkem roku 2020,“ míní.

Od současných konfliktů pak přechází k pomníkům obětí první světové války. Právě při pohledu na jména padlých si podle svých slov uvědomuje cenu, kterou za války platí obyčejní lidé. „Chodím kolem pomníků padlým z 1. světové války. Čtu ta jména a vidím, že mnohdy padli i tři stejného příjmení. Uvědomuji si, jaký to musel být masakr a kolik válečných vdov, sirotků a snoubenek marně čekalo na své milé. Kolik mrzáků to přežilo a bylo odsouzeno k živoření a mnohdy k žebrotě,“ popisuje Kobza.


Od pomníků první světové války se dostává k závěrečnému varování před opakováním minulosti. „Proč se lidstvo není schopno se poučit z hrůz válek? Proč hamižnost válcuje obyčejné lidství? Nyní 80 let po 2. světové válce, vlastně 3 generace, jako by pravnuci těch padlých najednou na ně zapomněli a začínají bubnovat do války, nejspíš v přesvědčení, že jim se nic nestane,“ uvedl Kobza.

Varování pak vztahuje přímo k lidem, kteří podle něj dnes válku podporují. „Jenže válka, jakmile začne, už se nezastaví a převalí se přes hranice jako lavina. Najednou ten gauč u mámy v kuchyni, odkud byli tak stateční na sítích, když štvali do války, ve které umírají jiní, přestane být tak bezpečný, až dovnitř vrazí odvodová komise. Zdali si pak uvědomí, že sklízí to, co sami zaseli? Co pak asi řeknou?“ ptá se Kobza.

„Jenže to už je nikdo poslouchat nebude, protože budou říkat to, co se nehodí. Jejich přerod v chcimíry bude jistě pozoruhodný, leč přijde pozdě, to jedovaté osivo, které sami zaseli, už vzklíčilo,“ uzavírá Jiří Kobza.