To je ozdravný výrok především pro českou politiku.

Andrej Babiš vstoupil do politiky agresivním stylem „všeci kradnú“ a sám si nakonec s orgány činnými v trestním řízení v kauze údajného zneužívání dotací užil své. Postupné a bezohledné mediální rozkrývání zejména jeho rodinných poměrů bylo lidsky nepříjemné i smutné. Zjevný nedostatek přesvědčivého důkazového materiálu protahoval Babišovu kauzu po léta a neschopnost vynést závěrečný verdikt průběžně otřásala českou politikou.

Babiš měl svým způsobem pravdu, když tvrdil, že jeho kauza je politickým procesem. Načasování soudních projednávání tu před parlamentními volbami, tu před volbami senátními, tu před volbami prezidentskými bylo možná shodou časových náhod, na část veřejnosti však působilo jako záměrná politická manipulace „Babišem proti Babišovi“. Za nedůvěru, kterou za to mezi mnohými lidmi získali, si policie, státní zástupci i soudci mohou sami. Lze chápat, že takové liknavosti zručně využívala i Babišova politická opozice, ale i ta se – alespoň v některých fázích procesu – mohla držet poněkud zpátky (a nepochybně by za jistou míru lidské zdrženlivosti v očích veřejnosti neztrácela).

 Je dobře, že alespoň několik dnů před prvním kolem prezidentské volby soudce rozhodnul o Babišově nevině. Není vůbec podstatné, jak tento výrok ovlivní předvolební nálady, podstatné je, že už se to vše snad blíží ke konci. A připomeňme v této souvislosti, že podobným letitým bolákem hledání spravedlnosti s přesahem do domácí politiky je i případ bývalého premiéra Nečase. Přestože jde prokazatelně jen o účelovou kriminalizaci osobních trapností a lidských selhání, objevují se „kabelky“ (původně „desítky kilogramů zlata a stamiliony“, vzpomínáme?) pravidelně před každými volbami. I zde je nejvyšší čas rozhodnout a nechat nad vším zavřít vodu. Také především ve prospěch české politiky.

Napsal mi po shlédnutí televizní prezidentské debaty jeden známý: „Když už mi vstávají vlasy hrůzou na hlavě z prezidentské volby, utěšuji se tím, že mohlo být i hůř. Pokud bychom měli nepřímou volbu, při současném složení obou komor by na Hrad směřoval některý ze senátorských zoufalců SPOLU, a to by bylo strašné“. Odepsal jsem mu: „Jsem pořád pro nepřímou volbu. Ano, sledujeme kandidátské panoptikum, ale to je důsledkem zavedení přímé volby. A kdyby si vládní koalice třeba i vybrala tebou zmíněné lidi, nesla by za ně před voliči odpovědnost. Byla by to jen třešnička na dortu vládního počínání. Takhle odpovědnost nemá nikdo“. A dnešnímu čtenáři dovysvětluji: na vině jsou méně nedostatečnosti dnešních kandidátů (byť je skutečně často nedůstojné poslouchat, co říkají a dívat se, jak se chovají), na vině je nedůstojný hlavně onen rámec, ve kterém volby probíhají – přímá volba. Viňme proto především tehdejší politiky, kteří dopustili zavedení přímé volby. Byl to pro ně pohodlný únik před odpovědností. Oni přece nikoho nevybírají, nikoho nepodporují. Oni přece nemohou za to, koho si voliči zvolí…