Mrzí mě, že do této zvrácené soutěže se zapojili i lidé, kterých jsem si vážil nebo jsem je alespoň považoval za příčetné. Nejnovější koluje na internetu seznam Rusů, kteří museli emigrovat – jako důkaz toho, že Rusko je špatné a je třeba na něj nadávat.

Přestože se ti, kteří tento pamflet sdílejí, považují za kulturní elitu Slovenska, nedokázali v tomto seznamu rozlišovat ani mezi carským režimem, stalinistickým režimem, nacistickou okupací a dnešním Ruskem – vše je pro ně totéž, nevidí mezi těmi žádné rozdíly. Neuvěřitelná omezenost.

Nebudu zde ztrácet čas vysvětlováním, že bych mohl sestavit pětkrát delší seznam složený z Evropanů nucených emigrovat – od Komenského přes Rousseaua a Victora Huga až po řekněme Milana Kunderu a Ladislava Mňačka. Podobně bychom mohli sestavit seznam stovek amerických umělců od Charlieho Chaplina až po Larryho Adlera, kteří museli v důsledku Mccarthismu opustit území USA. Ale k čemu je tohle dobré? Pouze na vyvolávání těch nejprimitivnějších nenávistných pudů, za které se jednou (až doba vystřízliví) budou tito lidé strašně stydět. Právě ti, kteří jinak tak rádi moralizují nad jakýmikoli náznaky xenofobie, se dopouštějí toho nejodpornějšího šovinismu a hanobení národa, který má své kořeny v těch nejtemnějších dobách 20. století. Ale nechme je v těchto jedovatých orgiích osamocených.

Důvod, proč píši tento článek, je někde úplně jinde. Pobavilo mě, jak často se progresivisté, ale i nejrůznější lovci konspirátorů a bojovníci proti dezinformacím zaštiťují ruským spisovatelem a disidentem Alexandrem Solženicynem. Pochopitelně, Solženicyn je vnímán jako svědomí nejen ruského národa. Jenže v tomto případě je spíše zneužíván, aniž by antiruští šovinisté znali nebo chtěli znát jeho skutečné politické názory.

Alexander Solženicyn, jehož 15. výročí úmrtí si připomeneme přesně za měsíc, dva roky před smrtí, v dubnu 2006, poskytl jinak vzácný až výjimečný rozhovor pro týdeník Moscow News, ve kterém obvinil NATO a konkrétně Spojené státy americké, že jejich konečným cílem je podřídit si Rusko. „Ačkoli je jasné, že současné Rusko nepředstavuje žádnou hrozbu, NATO metodicky a vytrvale buduje svou vojenskou mašinérii - uvnitř východní Evropy a v okolí Ruska z jihu," řekl sedmaosmdesátiletý spisovatel. „USA a NATO poskytují barevným revolucím ideologickou podporu. Bez pochyb se připravují naprosto obklíčit Rusko a zbavit ho suverenity,“ varoval.

Solženicyn ostře kritizoval prozápadní vládu na Ukrajině za její snahu získat členství v NATO. Zdůraznil, že Rusko nikdy nezradí mnohomilionovou ruskou populaci na Ukrajině. V této souvislosti kritizoval Gorbačova, že se příliš snadno vzdal Západu i Jelcina, že řídil masivní krádež ruských zdrojů a naopak pochválil prezidenta Vladimira Putina za jeho práci na obnově silného státu. Nebylo to poprvé, co Solženicyn kritizoval Západ. Minulý měsíc uplynulo 45 let od jeho nejslavnější přednášky na Harvardově univerzitě, která vešla do dějin pod názvem Rozdělený svět. Alexander Solženicyn několik let po své emigraci mlčky pozoroval západní svět jako člověk z jiné planety. Když se pak ozval, všechny ohromil, neboť s chirurgickou přesností analyzoval všechny dodnes platné neduhy západní společnosti. Vyčítal jí ztrátu společenské odvahy, úpadek demokracie, nezodpovědnost médií, plíživý útlak a nechutný nápor propagandy – tedy všechno to, co se do dnešní doby rozvinulo do obludných rozměrů. A snad proto tento důležitý projev nikdy nebyl přeložen do češtiny.

Alexander Solženicyn byl pronikavý společenský kritik. Dnešním povrchním haterům Ruska by se vysmál. Řekl by jim, že přesně proti takovým, jako jsou oni, bojoval celý život. A i před námi stojí ještě mnoho práce, chceme-li uchránit náš svět od bezduché propagandy a vyléčit ho z jeho duševní a duchovní nemoci. Solženicyn to věděl. Tuto válku ve své prapříčině způsobila expanze NATO. A svět nebude bezpečný, dokud bude založen na takových konfrontačních a militaristických organizacích, a ne na mírové spolupráci. Jednou na to budou muset přijít i ti tajtrlíci, kteří bezmyšlenkovitě opakují, že NATO je naše jediná spása a že bez Severoatlantické aliance nevyjde slunce. Právě naopak. Militantní filozofie NATO brání lidstvu v jeho všestranném rozvoji.